22. - 29. 8
Co napsat o posledním týdnu stráveném v Lyonu? Uklízela jsem v pokoji, snažila se sbalit a vyházet nepotřebné věci, roztřídit, co je potřeba do Prahy, a co zůstane u Romana v Trevoux, potulovala se po Lyonu a prošla si slevy; a taky jsem se připravovala na pracovní pohovor u toho pana architekta nádraží, co se mu tak líbil ten můj projekt.
Poprvé, když jsem mu volala, tak na mě v telefonu moc laskavý nebyl (ale byl ve vlaku - ach jak příznačné) a taky mi hned řekl, že mail sice četl, ale že žádnou práci teď nemá. Tak jsem mu řekla, že hledám až od října, a když to už podruhé vypadlo (tunel), tak jsem mu poslala smsku, že mu zavolám zítra, až bude mít trochu víc času. To už byl daleko příjemnější (když jsem zaplašila myšlenku, že hledám na poslední chvíli) a domluvil si se mnou rande na středu 22. července. Hlavně ať s sebou přinesu všechno, co jsem dělala k diplomu, stačí na CD, a že si to už vytiskne sám.
Když jsem přišla, tak se se mnou nejprve chvíli bavil o Praze, Čechách, nádraží, Lyonu a mých plánech do budoucna (a proč chceš vlastně zůstat v Lyonu? - no to víte, já tu mám přítele - jo aha, tak to už netřeba dalšího vysvětlování) a tak. No a potom si se mnou prohlídnul moje nově vyrobené portfolio, přeložené i do francouzštiny, popovídal mi o té naší diplomce, že ten můj projekt byl rozhodně nejlepší, až jsem se z toho musela úplně červenat. Mimo to mám v portfoliu dvě nádraží a jeden projekt vedle nádraží, takže mi řekl, že jsem stvořená pro to pracovat s nádražími. Ještě mě pak vychválil nějakému člověku z personálního, aby si prohlídnul moje "dossier", a že pokud bude práce a peníze, rozhodně není problém, aby mě vzali. Mám se ozvat v září, pokud se mi neozve on sám.
Co jinak... Ten úklid byl pěkně namáhavý, protože jsem musela přebrat každý papír, každý kousek oblečení a každou věc, abych se rozhodla, co s tím. Začala jsem to pomalu rovnat do tašek, abychom mohli v sobotu podniknout stěhovací akci a odvézt to do Trevoux a nacpat Romanovi do pokoje (myslím, že ze mě má fakt radost).
Nicméně popořadě, ještě předtím jsme zůstali konečně jeden páteční večer v Lyonu a šli tancovat. Nejprve jsme se trochu prošli po ké, koukali na seriály a v deset přijel Romanův bratranec se slečnou, že půjdeme tancovat. Přivezli dvě flašky růžového moku, který zbyl z narozenin jeho sestry, tak jsme je vypili u mě, a vyrazili jsme k půlnoci. Mě se chvíli předtím dotáhli Settleři, o které jsem se snažila už měsíc, a než jsem je rozběhala, spolklo to celou tu dobu, co byli u mě. Ale povedlo se!
Zašli jsme na Markýzu trochu zatančit a dost mě mrzí, že jsme nebyli častěji. I když jsem už byla pěkně unavená, tak mě to fakt bavilo. Krom toho jsem tam měla tři nápadníky, dle Romana tři socky, které hledaly holku na jednu noc, ale co, využít se má všeho a proč bych si nezatancovala, ne?
V sobotu jsme se z postele vykopali docela pozdě, ale stejně jsem si prosadila poslední procházku na trh, abych koupila pár sýrů a paštiku domů, a jeli jsme s první várkou věcí do Trevoux. Tam jsme se naobědvali a nakonec vymysleli, že to uděláme následovně: ve třech (s maminkou) jsme jeli do Lyonu, kde si měl Roman vyzvednout tranzit na přestěhování kanape, on s ním, s kolem a několika dalšími věcmi odjel do Trevoux, kde to vysadil a vrátil se zpátky do Lyonu, aby auto zase vrátil (firemní stěhovák, který jak je vidno používají přes víkend všichni zaměstnanci) a my jsme mezitím měly za úkol do osobáku nanosit všechny moje kytky (a že jich teda bylo), oblečení a papíry, abychom to měli už přestěhované. Další várku měl Roman odvést až po mém odjezdu, takže jsem poslední tři dni strávila jejich přípravou. Musím říct, že mi to docela bodlo, že mi Romanova máma v tom bytě pomohla, protože jsem si potřebovala ještě utřídit některé věci, a ona mezitím nandala kytky do krabic a nanosila do předsíně.
Když jsme přijeli, tak jsme museli uklidit Romanův pokoj a přestěhovat v něm nábytek, aby se tam vešel ten clic-clac. Pokoj dopadl moc dobře a mě se líbil víc, než předtím, hlavně proto, že se tam konečně dá na něco sednout. Věci jsme naskládali na skříň, pod skříň, pod stůl, a poslední várka prý přišla na stůl (nádobí a tak). Kytičky jsem rozmístila venku na zahradě mezi růže, co tam tak živoří, a myslím, že se to tam moc pěkně zazelenalo. Doufám, že v Trevoux hodně prší, protože Roman se na ty kytky ještě ani nebyl podívat a o jeho mámě nemám zprávy... ale slibovala, že se o ně postará (a jak říkám, už přežily šest týdnů v "péči" jonese). Jen se děsím toho týdne, kdy pojedou na prázdniny a o kytky se bude starat můj drahý...to abych mu psala aspoň tři smsky denně, jestli už to zalil ;)
Večer jsme nakonec hráli ve dvou Settlery, protože jsem měla fakt chuť si tu hru konečně zahrát. Nainstalovala jsem to na jejich stolní počítač a s notebookem jsem si sedla na schody a předháněli jsme se v tom, kdo dřív dokončí misi... No dobře, tak v tom jsem looser, ale moje města zas byla postavena s daleko lepším urbanistickým záměrem, než ta jeho!!!
V neděli jsem se rozhodla, že upečeme tvarohové buchty, protože mi v mrazáku zůstaly ještě dva tvarohy. A taky jsem přivezla sklíčka s barvičkami na malování naušnic a modelovací hmotu na výrobu všemožných šperků. Nejprve jsme vyrobili těsto, které se zprvu zdálo velmi složité, ale pak jsme vlastně jen smíchali mouku a do ní nalili roztavené máslo se smíšenými ingrediencemi. Nejhorší bylo vysvětlit, že chci vanilkový pudink, protože Francouzi nic takového neznají. Nasypala jsem tam tedy trochu bramborového škrobu, aspoň, že tak. No ale moje blbost, den předem jsme dělali nákupy a já debil jsem si přečetla recept jen tak letmo a místo vanilkového pudinku viděla cukr. Pudinky mám doma ve spíži...
Těsto jsme nechali vymíchat domácí pekárně, protože jinak by to byla dost fuška. Nechali jsme ho nakynout v rozehřáté troubě a šli dělat ozdoby. Roman mi vyrobil jedno malované sklíčko a jeho máma něco vymodelovala, což jsem musela stejně dodělat já, a navlíkla si korálky na zápěstí. Sestru to po jednom neúspěšném pokusu přestalo bavit a šla si číst.
Těsto krásně nakynulo, tak ho brouček krásně zpracoval a ono zase odkynulo. Měla jsem chuť ho za to přizabít, ale což... Vytvarovali jsme koule s tvarohem a rovnali je na plech. Samozřejmě, že jsem zase měla chuť R nakopat do zadku, protože jedinej českej recept mu není svatej! Nejprve z toho chtěl dělat jakési šátečky (blbe, stejně to nakyne!) a pak mi tam propašoval dvě plněné čokoládovou pěnou (tu vyrobil zároveň s těmi buchtami, a hodilo se to, protože aspoň spotřeboval bílky). Pěna při pečení vytekla a zamořila okolní buchty, ale co se dá dělat...
Při pečení jsme hráli Settlery a pak připravili večeři. Já jsem si dala jen trochu salátu, protože jsem stejně neměla hlad. A taky jsem si šetřila místo na buchty! Udělali jsme si k tomu dobré čerstvé kafíčko a poseděli venku na zahradě. Vonělo to úplně skvěle a chutnalo ještě líp! Všem jim to moc chutnalo, dokonce i Audrey, která normálně sladké, co připraví její bratr nejí, si přidala.
Večer jsem si už jen sbalila svých pět švestek a šli jsme spinkat, neboť byla potřeba vyrazit v 7,20 na šichtu. Odvez mě ke mě domů i s věcma a jel pracovat. Já jsem pak připravovala stěhování, vyřídila jsem ještě poslední věci, jako třeba poslat do školy CD s diplomkou nebo zajít pořešit Taxe d'habitation (poplatek za bydlení ve městě) a hlavně hrála Settlery.
Odpoledne se mi ozval Martin blonďák, že jede zpátky do Prahy (z tour de France autem a na kolech) a že mi odveze saxofony. Ozval se mi už v neděli, jestli nezajdeme posedět na ké, ale protože jsme byli už unavení a protože jsem to četla pozdě v noci, tak to nevyšlo. Odpoledne jsme si teda šli aspoň chvíli sednout ven, oni se před cestou najedli, a taky si dali buchty a moc je chválili.
Večer přišel Roman, dotáhl víno a zmrzlinu a celý večer jsme strávili čučením na seriály a povídáním o blbostech. Polomrtví jsme šli spát už v jedenáct. Třikrát se mi povedlo převrhnout sklenku, 2x s vínem a jednou s vodou... No, ani to uklízení se nemá přehánět!!!
V úterý jsem konečně ten svůj chlívek vysála a Jones mi řekl, že se rozhodl, že si zabere pro tentokrát ten můj pokoj, jelikož má skříně, ve kterých se ztratí část jeho bordelu. Večer jsme se šli projít do parku Tete d'Or a konečně si dali goffru (vafli), o které jsem básnila od začátku, co jsme spolu. Pak jsme se svalili na trávu každý se svojí knížkou a takhle setrvali, dokud sluníčko ještě trochu pražilo.
Ve středu před odjezdem jsme si zašli koupit něco k jídlu, pizzu a takový zámotek s masem a hranolkami a šli si s tím ještě jednou sednout na ké, ale už jsem byla dost nervózní, a taky byla ještě potřeba dodělat nějaké věci, že jsme tam moc dlouho nevydrželi. Dala jsem si slavnostní sprchu v tý mizerně malý sprše, připravila si občerstvení do baťůžku a Romain mě odvezl na Perrache na autobus. Pusinka, zamávat a jedemééé... 16 hodin v autobuse (+3 zpoždění díky zácpám) ...bože!
Žádné komentáře:
Okomentovat