Léto v Praze

středa 29.7.

V autobuse jsem se docela nudila, ale snažila jsem se zabavit čtením té francouzské knížky, do které jsem se docela dost začetla a nezbývalo mi tedy k dokončení moc. Taky jsem v nočních pauzách koukala na mobilu na Simpsnovy, ale kupodivu jsem se i vyspala. Povedlo se mi zabarikádovat si volnou sedačku až do pěti do rána do Štrasburku a naštěstí ta tlustá blonďatá Němka vypadla v devět ráno ve Frankfurtu.

---

Ráno jsem si začala povídat s paní Janou z Dijonu, protože mě pobavilo, že se na nějakou větu, které nerozumněla od svého kamaráda zeptala "quoi?", tak mě zajímalo, jak dlouho už ve Francii žije... říkala, že 20 let... že jeli na dovču a kvůli její nemoci se nestihli vrátit v termínu, a než dva roky kriminálu, se radši rozhodla, že tam zůstanou. Dala mi recept na listové těsto, já jsem jí zase obohatila jinými lahůdkami, povídaly jsme si o jídle a o pečení, o francouzských školách a životě tam, a cesta ubíhala trochu rychleji.

Zajížděli jsme do každé prdele a do Prahy jsme přijeli místo ve tři až v šest. Naši opět nezklamali, příjezd jsem nahlásila na minutu přesně, ale přiloudali se o 20 minut později, dle tradice. V Lyonu mi zůstaly ještě dvě buchty z neděle, tak jsem je šoupla do kostkované utěrky, přivázala na tyčky od diabola a přijela jako Honza ze světa.

Na večeři jsme šli celá rodina Na Mělník, tak jsem si dala černé pivko a smažený sýr a vcelku rychle jsem začala pochybovat o tom, zda to byl skutečně dobrý nápad přijet. Ještě jsme zajeli vyzvednou saxofony za Martinem na Anděl a pak už jsem si doma jen zatelefonovala s Romanem a šla jsem spinkat.

pátek 31.7.

Další den jsem se těšila, jak se pořádně vyspím, ale bratr přišel v devět s čerstvým chlebem na snídani a nemilosrdně mě vytáhl z postele. Pak se rozhodl, že si potřebuje zajet koupit ňákej epoxid na sochání a že jestli chci vidět jeho řidičské umění. No to teda umění bylo... Zvláště když stál v levém pruhu a blikal doprava, a to ho dokonce i jedno auto pustilo, ale bratrovi to chcíplo, takže nevěděl, co s tím je a proč to nejede.

Pak jsme si ještě i s máti (která ho nenechala řídit samotného) skočili na oběd do jedné fajn hospůdky po cestě, tak jsem si dala svůj oblíbený nakládaný hermelín. Odpoledne jsme doma začali vyklízet dětský pokoj, protože mě vážně nebaví mít všechno svoje oblečení naházené v jednom prádelním koši. Povedlo se mi vyházet spousty papírů a taky neskutečně moc starých učebnic z gymplu, které jsou naprosto na nic. Doufáme, že nám to v antíku vezmou, aspoň část z toho.

Večer mě Julo vytáhl na procházku po Praze, takže jsem jen neseděla u kompu u Settlerů. Nejdřív jsem za ním dorazila do jednoho baru na Karláku, kde byl na večeři, tak jsme tam chvíli poseděli, a pak se prošli na Újezd do Dobré trafiky. Když jsem přijela domů, tak jsem se ještě vrhla na Settlery. Ale stejně si říkám, že až dodělám poslední misi, tak to smažu a už to hrát nebudu, protože je to žrout času a zas tak zábavný to neni.

sobota 1.8.

Zase úklid, ale jinak vcelku podařený večer, protože jsem šla s Matějem na brusle a večer se ozval Julo, že sedí s nějakými kamarády v Crossu, tak jsme tam zašli na pivo. Kluky jsem přinutila, aby mě doprovodili dom, tak jsem se cestou aspoň nenutila. V noci jsem telefonovala s Romanem a opravdu si nepamatuju, že bych mu u toho usnula, měla jsem pocit, že jsme se rozloučili a popřáli si dobré noci, ale údajně prý ne, protože si byl jen vyčistit zuby, než se uloží do postele... No nevím, v polospánku notně posíleném alkoholem mi občas pamět vynechává.

neděle 2.8.

K obědu jsme měli kachnu na medu...máti jí dala péct, já jsem udělala špenát a otec uvařil knedlíky. Tak jsem si dala trochu typické české jídlo. Po obědě jsem s Jirkou odnaproti vyrazila na procházku na Petřín, respektive jsme se tam vyvezli lanovkou, zasedli u stánku s pivem a zmrzlinou a povídali si. Přišlo mi, že takhle nespokojenýho člověka s Čechami jsem už dlouho neviděla. Když jsme se před domem loučili, začalo zrovna hřmít, však taky meteorologové slibovali na odpoledne bouřky, a to se ta modrá obloha zatáhla vskutku rychle.

Vzhledem k tomu, že od pěti pršelo a přestalo v 11, jsem zůstala sedět u Settlerů a do Crossu na hraní se mi nechtělo.

pondělí 3.8.

Pondělí byl velký vyřizovací den, protože jsem se musela všude objednat a zajít na spoustu míst, jako třebas objednat doktory a kadeřnici, vyběhat papíry na autoškolu, překopírovat data z notebooku, který jsem konečně posílala na opravu, no a taky jsme nemalou část dne zabili úklidem. Večer bylo ještě pořád hnusně, tak z bruslí nic nebylo.

úterý 4.8.

Pro změnu úklid... Odpoledne jsem odevzdala notes ve vlastnoručně vyrobeném obalu z kartonu pánovi s dodávkou a doufám, že se mi brzo vrátí. Ty dva dny bez počítače, než jsem bratrovi zabavila ten jeho, resp. můj starý, byly úplně jak pohádka. Hodně jsem četla a chodila jsem ven. To teda dělám i teď, jen občas zasednu k počítači a hodinu dvě strávím ničím.

Odpoledne jsem byla na první teoretické hodině v autoškole, kdy mě posadila do trenažeru a vysvětlila mi, na co je spojka a jak se řadí... Haha, to bude ještě sranda.

Večer jsme vyrazili s Matesem na brusle, stavili se u Trojského kanálu zase na kofolu a nakládaný hermelín.

středa 5.8.

Od bratra jsem si vyzvedla otcovo kolo (no, po jeho "péči", by se to dalo spíše nazvat vrakem), že si ho spravím na ten náš plánovaný kolovýlet, který se pořád posouvá a posouvá, že už asi nikam nepojedeme. Byla jsem v Tržnici sehnat nějaké šroubky, nakoupit pár věcí, co mi chyběly, koupit si novou klávesnici ke stolnímu počítači, a taky jsem zašla do Plusu koupit něco k jídlu. Myslím, že už jsem ve Francii moc dlouho, protože mě dost překvapil způsob, jakým se ke mě paní pokladní chovala...v jejích myšlenkách jsem četla: "Simvás, co mě to tu proboha s něčím takovým votravujete???"

Když si člověk jednou zvykne, že je v obchodu pánem, že se tam na něho všichni usmívají, pozdraví ho a popřejí mu dobrý den, tak se jen těžko vrací do české reality. Později jsem to vyprávěla Matějovi, tuto příhodu, a on se mě zeptal, kde mám jako pointu, že tohle je přece normální...aha. Ale musím říct, že paní v želeřáství mě nenutila koupit si pytlíček šroubků za 50 Korun, ale ochotně mi našla všechno, co jsem potřebovala, mile se se mnou bavila a vůbec to byl příjemný zážitek (bohužel poté přebitý tím Plusem). No co naplat, Francouzi pracují míň (7 hodin denně a dvě hodiny na oběd) a berou víc, tak se jim to hned usmívá líp.

Bratr mi odpoledne dovezl komp, protože jsem zjistila, že abych mohla všechno vyřídit, a taky začít dělat ty webovky, že ho potřebuju. Tak nám máti půjčila klíčky od auta a jeli jsme. Cesta tam (350m) byla naprosto v pohodě a bratr měl chuť řídit. Naložili jsme počítač a nějaké knížky a vyrazili jsme zpátky, ale když to bratrovi skákalo a dokonce i chcíplo, tak jsme to radši vzali rovnou domů.

Večer jsem zajela na Strahov na volejbal a bylo to hrozně fajn si po dlouhé době zahrát. Lítala jsem po hřišti, jak jen to šlo, a asi po hodině jsem začala hrát i docela slušně. Taky mě překvapilo, že ta cesta nahoru vůbec nebyla dlouhá, a že jsem to tam vyfuněla s přehledem.

Pak jsme ještě zašli doplnit tekutiny a cestou dom mi jen ustaraně volala maminka, kde jako že jsem a jestli jsou na ulicích ještě nějací lidé. Kdyby mě nrzdržovala, dorazila bych dřív. Ale nevím, kudy mám večer jezdit, protože celá Letná byla po tmě, a když jsem to včera zkoušela po autocestě, tak to bylo tmavý taky, a k tomu tam ještě jezdila auta... Příště to zkusím přes Újezd.

čtvrtek 6.8.

Nic významnějšího se nestalo... koupila jsem si nové botičky, sluneční brýle a vysála jsem půl kila sádry ze svého drahého počítače. Na grafické kartě byl půl centimetru prach... och! Už mu ten počítač nedám, ať si koupí vlastní!!! Večer jsme byli s Matějem na brusle, stavili jsme se zase v naší oblíbené hospůdce na kofolu, vyslechla jsem hovor grupy francouzů, co tam byli na závodech, a jeli jsme dom. Při návratu jsem nějak nezvládla nástup na chodník, tak jsem si udělala silniční lišej, ale naštěstí ne moc hluboko, a ani to tolik nebolí.

pátek 7.8.

Dopoledne teď trávím tak, že vstávám mezi devátou a půl desátou, přichystám si snídani a jdu si s ní sednout na balkon i s knížkou. Obvykle je mi po dvaceti minutách takové vedro, že to zase zabalím a jdu dovnitř. Pak sednu ke kompu, zjistím, že tam nikdo není, ale povede se mi sehnat program na večer, takže jsem jela večer na volejbal. Bratr mi sebral to opravené kolo, tak jsem si musela zprovoznit svoje růžové, které se stává opravdovým utrpením a naprosto se na něm nedá jezdit. Do kopce jsem funěla tak o deset minut déle a vůbec to nejelo. Na volejbale se nějací černoši snažili mě balit, pak zjistili, že umím francouzsky a na**ali se nám na hřiště ještě s dalšími Francouzi a dělali tam asi hodinu bordel i s harmonikou, než přes můj evidentní nezájem odešli.

Jo, ale hlavní program dne byl autoškola. Poprvé jsem sedla do auta a měla jsem se rozjet. Napoprvé mi to chcíplo, dělala jsem moc věcí najednou a paní na mě jen řvala, ale tak po čtvrt hodině jsem i zvládla zastavit, rozjet se, přeřadit na dvojku, otočit se, přidat na trojku a pak jsem i pomalinku zacouvala, jak po mě chtěla. Jen to auto má děsně citlivou brzdu i plyn, tak se toho člověk skoro nesmí dotknout. Ale docela mě to i začalo bavit.

Večer jsem dorazila ještě před půlnocí, ale po sprše jsem se radši rozhodla, že zalezu do postele s knížkou, než abych seděla do dvou v noci u kompu. Čtu rychle, za pár dní jsem na straně 400, ale taky musím makat, abych to stihla - 2x 700 stran Waltariho, to není žádná legrace.