čtvrtek 20.12.
Sedím v letadle, koukám ven na nááádhernou inverzi (bohužel to nemůžu vyfotit, protože telefon bez sim karty nepremává a kamera na notebooku tak daleko nevidí) a konečně trochu odpočívám. Dnešek byl fáááákt náročnej.
Ráno jsem vylezla z postele před desátou, abych stihla sbalit, najíst se a skočit koupit ještě pár drobností domů a taky mimo jiné oběd pro Younesse (bleh, byla jsem nucena zajít do MacDo koupit Maxi mega go menu s Big Mac), jelikož díky mě nestih polední pauzu, anžto mě v ní vezl na letiště.
Celej den jsem děsně nervózní, mám cestovní horečku jako babička, ze který si vždycky děláme srandu, chodím na záchod, bojím se, že neodletím... Trochu jsem se uklidnila, když jsem našla tenhle let v jakémsi letovém řádu na stránkách Air France (považ, stránky jsou v angličtině!!!). Pak jsem zas byla nervózní, protože jsem nevěděla, co dělat, jen čekat a čekat a pak rychle skočit jonesovi pro ten oběd. No prostě nervák!
No ale nakonec se vše zdárně podařilo, jones přišel na čas, zhltal oběd a jeli jsme. Byl krapet nervózní, tak jsme ani nemluvili. Na letišti se mě ptal, jestli jsem neměla strach, že jel 180... :) Ani ne, jsem si toho nevšimla...spíš nemám ráda takový to, jak se rychle rozjede a pak to zase rychle brzdí...machrovinky, no.
Vlezla jsem do letištní haly a pokloušela se přemluvit terminál, že já, zrovna dneska a zrovna teď, chci letět do Prahy. Bezúspěšně. No ale pak přišla hodná paní, která mi to všechno vyřídila jen s mým pasem. A ještě uměla anglicky :) I když jsem s ní teda mluvila francouzsky. Ještě odbavit bágl (doufám, že mi nerozflákaj flašky vína, balila jsem vzhledem k nim, dolů tmavé oblečení, pak vrstva flašek v igelitech, mezi oblečení v igelitkách a nahoru věci, které by mohly utrpět...), najít záchody, kopnout do sebe kafe a jdu na to! Při hledání odletu jsem pocítila, že letím na východ, terminál 21U byl tak dost stranou, byla tam pasová kontrola a šla jsem tam snad 5 minut, než jsem slezla všechny schody, dostala se do čekárny, kde byla děsná zima a pak do autobusu s názvem Prague, ale vše se zdárně podařilo a odvezli nás k letadýlku (takový malilinkatý, že jsem se fakt divila, že s tímhle se lítá :) Ale lidí je tu poměrně dost, tak 30.
...jdu na záchod, nervy a kafe pracují! :)
Juuu, začiná zapadat sluníčko, na obzoru se dělá krásnej duhovej pás a jen špičky Alp jsou osvětlené sluníčkem. No fakt je to nádhera, škoda, že nemám čím fotit, ale určitě se takový fotky daj najít na netu, tomu věřím, že víc šílenců než jen já se z toho radovali jak malý Jardové :))
Ještě 40 minut a měli bychom být doma. Pak jen najít rodiče, bagáž a vzůru domů!!! Jdu si pustit nějaký Simpsnovy, ať to rychleji ubíhá a ať jsem víc v klidu. Přecijen, naposledy jsem letěla, když mi bylo 6. Ale za ty prachy tahle sranda stojí! :-D
Teda to je ale slaďárna, západ slunce jak vyšitej (bohužel vidim jen horizont zbarvenej do růžovo-fialový, ta oranžová koule je za náma, letíme na východ, žejo...) a nad tím vším bdí měsíček :) Fakt mě mrzí, že nemůžu fotit, no tak možná příště, jestli ještě do Prahy poletím! A třeba už budu mít foťák, když si ho přeju k Vánocům, což?
A už jsem doma :) Na letišti mi přišlo nejvíc divný, že z rozhlasu zní čeština a že ta paní, co nám kontrolovala pasy, mluví česky. Kdyby na sobě neměla světle modrou košili a pár hvězdiček na modrým náramenníku, řekla bych jí s klidem bonjour. Takhle jsem se přinutila říci dobrý den. Vítání s rodiči bylo vcelku v normě, ono jsme se přeci jen v půlce mého pobytu viděli!
Absolvovala jsem frontu na tramvajenku (neúspěšně, stála bych tam půl hodiny), byli jsme v hospodě (správnej českej pajzl Na Mělníku kousek od Kina Oka, tři černý pifka a nakládanej hermoš s chlebem, no takovou laskominu ve Francii prostě nenajdete), viděla jsem svůj zničený byteček (bratr je fakt zvíře, utrápil skoro všechny kytky, udělal tam z toho bordel a poztrácel mi, co šlo...!) a konečně byt našich, kde jsem strávila neskutečných 22 let (klasika, tady se nic moc nezměnilo, stále je tu přecpaná lednice, ve které nic není, televize a pohádky a náš dětský pokoj s kobercem s autodráhou. Jen ten pokoj je v dost hrozným stavu, jsem ráda, že mám aspoň kde spát, bratr to stihnul zničit i tady, nejenom v atelieru...dobytek)!!!
Jsem pěkně unavená a zejtra musím vstávat docela brzo, takže to balím... Dobrou noc :)
pátek 21.12.
Zažila jsem tu menší kulturní šok. Jednak se stále nedokážu vyrovnat s tím, že se tu všude mluví česky a že i reklamy a televize na mě mluví česky. Platí se tu Korunama, to jsou ale divný peníze, co? Jo a to nebudeme povídat o tom všem zdražení, o kterém všichni víte (když jsem kupovala 4 plátky kuřecích prsíček na oběd, stálo to stovku...to už je skoro jak ve Francii!!!) Dále mám problémy s tím, že jsou Vánoce, ale to každý rok, takže to asi nebude žádná změna. Pak mě taky pěkně sere bratr, protože jsem dneska asi 3 hodiny uklízela náš společný pokoj a ještě to vidím tak na tejden úklidu... Kdyby mi o tom někdo vyprávěl, tak mu nebudu věřit, že někde může bejt takovej bordel! Asi se budu muset omluvit Younessovi, jestli jsem kdy řekla, že má v pokoji nepořádek:)
Ráno jsme jeli bratrovi do školy, chtěl si odvýst nějaký svý práce a taky abych viděla jeho ročníkovou práci (vyxichtěnej horní ret jak vyšitej - poznávám ho!), došla jsem si koupit tramvajenku a vyřídit pár věcí ve městě a hurá dom. Tam jsem tedy uklízela, a když už jsem měla fakt hlad, udělala jsem rodinnej oběd, dokonce všichni přišli těsně po jeho dokončení, dali jsme si jako dessert nějaký zákusky, co jsem přivezla (přežily kupodivu jonesovu cestu autem, bratrovo hození s baťohem i cestu letadlem) a vyrazili jsme na Čerňák bratrovi pro kabát a pro oblek (při té příležitosti jsem dostala košili a svetr :) a pak jsme šli do Makra. Myslím, že si to každý umí představit, takže nemusím popisovat jednak rodiče a dvak ty davy nakupujících, které se valily tam a zpátky, pak fronta u pokladny...! Myslím, že mi to tak na 10 let zase stačilo, než tam půjdu příště. Ale koupila jsem si rovnou asi 30l piva s sebou do Francie ;)
Pomalu se začínám těšit zpátky do Lyonu, je tam teplejc, můžu tam v klidu nadávat a rodiče jsou dostatečně daleko na to, aby se na mě těšili ;))
Večer jsem šla do čajdy, svolala jsem na šestou asi 10 lidí (teda cca 10 lidí z 30 mi napsalo, že by přišlo), je půl osmý a ještě tu sedím sama! Teda kecám s Kaprem a Zuzkou (čajovníci) a ukázala jsem nějaký fotky. Ale jsem docela naštvaná, že na to všichni pěkně prdí!
Fajn, první dorazila Zuzka (z architektury, ta bydlela jako malá asi 8 let v Grenoblu :-) v půl osmé, přivítaly jsme se po francouzsku, pak téměř najednou Anička a Jiřík (byli i na rozlučkové čajdě) a kolem deváté Aleš (taky architekt!..bavili se se Zuzkou skoro furt spolu).
Koukli jsme na fotky, popili jsme čajík (já dýdžeje - darjeeling a oni ostatní maté :) a popovídali si a rozešli se mezi desátou a jedenáctou. Šla jsem do svýho bejvalýho bytečku, zalila jsem kytky, který se bratr snaží utrápit a vlezla jsem si tu na net s noťasem.
Žádné komentáře:
Okomentovat