Indonésie - tak vzdálená země, co my vlastně o ní víme?

Než jsem tam jela, tak jsem o ní taky moc nevěděla. Jen pár kusých informací, co mi předal brácha, protože tam už několik měsíců pobýval na stáži. Trošku jsem se koukla do mapy, ale vlastně jsem to moc neřešila, nechala jsem to na bráchově režii (což už teda příště neudělám, protože organizačními schopnostmi zrovna neoplývá, ale o tom někdy jindy). Dneska jsem chtěla napsat několik obecně poplatných věcí o téhle zemi, a potom začnu s mým indonéským deníčkem.

---

Indonésie - země na rovníku

Před několika lety jsem poznala kluka, co přijel z Mayotte, tedy z rovníkové Afriky, a ten mi poprvé nechal objevit, že slunce může zapadat celý rok stejně, že se nemusí měnit délka dne v závislosti na ročním období. Tak mě tedy už tolik nepřekvapilo, že se v půl šesté všude rozsvítí světla, a venku je najednou tma. Až do půl šesté do rána. Ptala jsem se jedné holky: "A co teda děláte, když je venku tma?" Tak se na mě tak bezelstně podívala a řekla mi, že všechno. Což je naprostá pravda.

Jezdí na motorkách, jedí, nakupují, dělají kravál a bordel, o nic se neochuzují. Stejně jako za dne.

Kromě jiného světelného režimu se ten rovník taky projevuje vlhkostí, pachy a zelení. Celá země je zarostlá stromy, banánovníky a kokosovými palmami. Je strašně zvláštní ten kontrast jejich v zásadě přírodního způsobu života, kdy má každý na dvoře banánovníky a kokosy, za domy většina rodin pěstuje rýži na miniaturních políčkách, po dvoře se prochází kohout a několik slepic, některé bohatší rodiny mají i kačenu...

A přitom je neskutečné, jak jsou neekologičtí. Igelitové pytlíky zaplavily Indonésii. Problém je ten, že oni neví, že jsou špatné. Do sáčků dávají vše, jídlo, kafe, odpadky... Ale potom to zahazují i s nimi, nebo případně pálí na kraji cesty spolu s PET flaškama a dalším bordelem, protože jim nikdo neřekl, že je to špatné. Přece před několika desítkami let všechno balili do banánového listu a nemuseli řešit, kam to vyhodit...prostě to u cesty zetlelo a bylo z toho hnojivo pro další rostliny. Myslím, že tam ještě je docela dlouhá štreka, než pochopí, že příroda se musí chránit.

A ty pachy...jsem docela ráda, že jsem zpátky v Evropě. Už jsem tam z toho mokrého dusna spojeného s pálícími se flaškami, kafem, tlejícím ovocem a dalším, přestala cítit normální vzduch. Sice v Yogyakartě je daleko příjemnější podnebí, než třeba v Jakartě, ale i tak to prostě není normální životní prostředí.

Indonéská doprava

S tou neekologičností jde ruku v ruce taky benzín a motorky. Snad každý tam má motorku a většina obyvatelstva se přepravuje jen tak. Benzín je uměle státem dotován, takže litr stojí asi 16 Korun (Českých). Myslím, že Indonésané se nepřepravují proto, aby se někam dostali, ale proto, aby mohli jet na motorkách tam a zpátky. Nezřídka se mi stalo, že jsme někam jeli hodinu a půl a zůstali tam 20 minut a pak zase jeli celou tu štreku zpátky. Na světlech se stojí klidně dvě minuty. A u toho člověk neustále vdechuje výfukové plyny. Ještě teď jsem z nich přiotrávená. Taky nechápu, proč tak rádi mají ten kravál až v ložnici. Všechny chajdy jsou přímo u cesty, kde jsou pěkně slyšet všechny motorky, co projedou okolo.

A že se tu jezdí... Proud motoristů by se dal přirovnat k horské bystřině, auta ke kamínkům, které zpomalují a odkloňují dopravu. Jezdí se tu oficiálně vlevo, ale spíš by se dalo říct, že se jede zrovna po té straně silnice, kde je méně děr. Předjíždí se zleva, zprava, uprostřed, prostě všude. Nemají tu žádné silniční zákony a pravidla kromě toho, že na červenou by se mělo stát, a že se pořád a za všech okolností troubí. Aby se upozornilo, že jedu. Jeden zvláště zdatný řidič troubil snad co půl minuty, aby všichni věděli, že zrovna teď jede on (jeli jsme s ním 4 hodiny). Ale nejzvláštnější je, že tam skoro nemají bouračky.

VIDEA:

http://reddevillenka.rajce.idnes.cz/Indonesie/#DSCN5839.jpg

http://reddevillenka.rajce.idnes.cz/Indonesie/#DSCN5862.jpg

Motorky jsou univerzální dopravní prostředek a je až s podivem, co všechno se na ně dá navěsit. Bohužel se mi nepovedlo vyfotit všechny ty kuriozity, ale minimálně se o tom můžu podělit slovy: otep slámy, 140 matrace, jízdní kolo, kytara (hrál na ni kamarád), čtyřčlenná rodina, brácha dokonce tvrdil, že viděl někoho, jak tam měl vyskládanou celou stěnu... No a kromě motorek se taky na cestě občas najde nějaké to jízdní kolo, drožka, povoz s krávami (jednou, to jsme jeli autobusem, jsme museli zastavit a počkat, až přejde kráva), slepice, chodci, co přechází kdykoliv a kdekoliv...

Kupodivu, i když by tomu člověk nevěřil, tak mají dopravní značky. Takové žluté čtverce postavené na špičku. Třeba přechod pro chodce, zatáčka, křižovatka, serpentýny, pak mají taky značku Pozor mešita, nebo Pozor kostel (těch jsem teda tolik neviděla). Cedule jsou podle bráchy ručně kreslené. Věděli jste taky třeba, proč je v islámu půlměsíc naležato? To jsme takhle jednou jeli ve 4 ráno na letiště, a já koukám ven na oblohu, že tam zrovna svítil srpek měsíce. A byl prostě na vodorovno. Jak jsme byli úplně jinde na Zemi.

Indonéská kuchyně

Máte rádi pálivé jídlo? A co smažené na palmovém oleji? A co teprve rýži? Ve všech podobách a za všech okolností? No uvidíme, jak dlouho vám tohle nadšení vydrží... Nutno říct, že jejich kuchyně je dobrá, dá se tu sehnat i jen tak obyčejná zelenina, co nepálí, a někdy se dá i najít něco, co není smaženého. Ale třeba i ta obyčejná rýže tady chutná jinak, než u nás. Nevím, čím to může být, a teď už to asi nezjistím. Možná je to tím, že je čerstvější a že to vaří v té jejich divné vodě?

Voda...té je tam jako všude dostatek, ale není pitná. Naštěstí se dá za docela málo peněz všude pitná voda v lahvi sehnat.

Jinak kromě zeleniny z rýží jedí hlavně kuřata a ryby. Z kuřat se jí všechno, někdy se dají sníst i kosti, jak je to všechno usmažené. A největší pochoutka jsou kuřecí pařáty a hlavy včetně zobáku. Když se to dostatečně usmaží, tak se to dá sníst celé. Teda ne, že bych to já jedla :)

Potom kromě těchto bufetů, kde si člověk vybral, na co měl chuť, mají taky nepřeberné množství různých krekrů a smažených sušenek. A říkají tomu krupuk. Pár jsem si jich přivezla domů, ale asi si jen tak nedám :)

A hygiena? Radši neřešit. Když vidíte, jak v tom stánku u cesty drhne babička v tom strašně špinavém škopku nádobí, vedle toho mají přímo záchod, a chodí tam různá domácí havěť...jen si říkáte: "Přežili to jiní, snad to přežiju i já."

Úhlavní nepřítel č.1: palmový olej

Úhlavní nepřítel č.2: pálivé papričky

Tihle dva nepřátelé mi docela slušně rozhodili celej imunitní systém a játra, tak doufám, že se z toho brzo nějak vylížu.

A vcelku neškodné ovoce. Jen roste u cesty a prodává se u cesty, takže možná proto mám stále v puse tu kovovou pachuť :)

Indonéské náboženství

Většina obyvatelstva Indonésie jsou muslimové. A jsou tam podle toho dost zařízení. Mešity jsou snad všude. A všechny mají takové strašně špatné hlásné trouby, ale o to hlasitější. To aby bylo dobře slyšet alláhovy zpěvy. Nejvíce ve 4 ráno ještě před východem slunce. To se člověk najednou v noci probudil a slyšel, jak "zpívá" jeden. Pak začaly další mešity v okolí a nakonec to končilo skupinovou modlitbou, kdy šlo vlastně jen o jeden velký kravál. A to trvalo skoro hodinu. Pak se zas nedalo spát, protože všude začaly jezdit motorky. Jo a ještě se taky nedalo spát, protože kohouti jsou opravdu strašná věc. Horší, jak na vesnici psi. Začne jeden, a je z toho půl hodinovej rozhovor mezi všemi kohouty v okolí. A že každý má kohouta, tak si představte ten kravál. Taky nevím, kdo vymyslel, že kohout kokrhá jen při východu slunce...řvou kdykoliv a kdekoliv a fakt stačí, aby se ozval jeden a začnou si povídat všichni. Taky jsem měla pocit, že ten náš bastard byl vždycky ten, co si začal.

No nicméně zpět k tomu náboženství. Islám tam mají prorostlý až do konečků vlasů. Ale je fakt, že záleží na tom, ve které části země se člověk nachází. Třeba v Jogje to nikdo moc neřešil. Jako samozřejmě spousta žen chodila zahalených, hlavně s šátkem na hlavě, ale pak mi přišlo, že ty modlitby je moc nezajímají, protože kdykoliv začali zpívat (ve 4, v 9, ve 12, ve 3 a v 6), tak se nikdo ani nezastavil před mešitou, nikdo nezměnil směr své cesty, prostě život se ubíhal dál. Tak nevím, proč s tím dělaj takový ciráty.

Na konci jsme měli taky možnost zažít pár dní ramadánu, ale kromě voseru typu sehnat křesťanský warung (něco jako hospoda) kvůli něčemu k jídlu a pití, jsem žádnej rozdíl nepozorovala. Dokonce mi přišlo, že je míň kraválu. Ale pak jsme u cesty vídali bíle zahalené postavy a asi trošku se jim ten režim přeci jen změnit. My jako bílí turisté (bule) jsme si klidně pili vodu a jedli, jak se nám chtělo. Ale ne všichni byli tak ortodoxní a spousta lidí to dokonce moc neřešila, viděli jsme je i jíst i pít. A kouřit. Kromě benzínu je totiž v Indonésii taky strašně levný tabák, takže tam kouří snad každý. A že by kvůli ramadánu přestali kouřit? No jen někteří!

Kromě islámu je v indonésii i budhismus a hinduismus, ale ty jsem viděla jen skrze památky, a pak je tam taky hlavně v Papui určitá křesťanská komunita. Můj miláček Bertho, který s námi jel na výlet na Sulawesi, byl naštěstí křesťan, což je na druhou stranu docela logické, protože kdyby byl nějaký ortodoxní muslim, tak si se mnou ani nezačal. A já s ním.

Peníze - Rupiah

Jsem si projednou v životě připadala jako milionářka. Všechny ceny jsou v tisících. Na letišti jsem si vybrala asi centimetrový pakl stotisícovek. Za dva a půl milionu rupií. Tedy asi 5 tisíc korun. A s tím jsem tam žila jako královna víc jak týden. Čaj stojí třeba 2000, jídlo třeba 10000. Jenom potom když cestujete, tak to začne stát víc. Protože oni cítí, že bílí mají peníze a že je z nich musí vytáhnout. Takže pokud nemáte správné informace a čas, tak z vás odřou úplně všechno. Pak už mě fakt přestalo bavit, když jsme se o každou blbost museli půl hodiny hádat, než se nám povedlo srazit cenu na polovinu až třetinu, aby to stálo nějak normálně. Pokud tam ještě někdy pojedu, tak si pěkně dopředu naplánuju cestu a zjistím všechny dopravní spoje a jejich cenu a nenechám se znova odřít, jak se jim to povedlo teď.

Ale jinak je tam opravdu hodně levno. Benzín, cigára, jídlo, nejspíš i elektronika, protože všichni mají docela drahé mobily, foťáky, počítače... Sem tam se dají sehnat i takové internetové kavárny, kde se dá zadarmo surfovat na velmi pomalé wifině. Taky se tam dá dobíjet pulsa (kredit) a obvykle tam podávají jídlo i pití a mívají otevřeno celou noc. Hned první večer jsem si pořídila místní simku s kreditem, protože se mi nechtělo platit ty strašný prachy za smsky francouzskému operátorovi. SIMka stála 6000 včetně 2000 kreditu a celkem jsem provolala a prosmskovala asi 25 tisíc. Ale hodilo se to, mohla jsem zavolat bráchovi, kamarádům, nebo jsme tím volali taxíka a další služby. Je to fakt zvláštní, jak v té špíně, co tam lidé žijí, mají docela technické vymoženosti. Ale myslím, že jsou šťastní. Nikam se nehoní, nejde jim o kariéru, prostě berou život tak, jak je, a nemají naše zápaďácké problémy.

Indonéské bydlení

Už jsem psala, že hrozně rádi bydlí v centru dění, čím víc tam jezdí motorek, tím líp. Taky s motorkama rádi spí. Jinak obydlí mají velmi jednoduchá, jako nábytek jim poslouží jedna matrace nebo nějaká rohož na zem, k tomu mají několik natřískaných rozdvojek v zásuvkách, kde nabíjí všechny své mobily a další věci, napájí větrák a další elektronické laskominky.

Všichni mají fontánku s pitnou vodou, ze které může téct teplá či studená voda. Vedle mají kafe a čaj, spoustu cukru a při jakékoliv příležitosti Vám pořád nabízí.

Kromě hlavní místnosti mívají něco, co je kuchyní, prádelnou, spíží, ložnicí, a pak ještě na dvorku mají příslušenství. Vybetonovanou a vykachličkovanou místnost s tureckým záchodem a v lepším případě bazénkem na vodu, v horším případě je tam jen lavor, ale všude je tekoucí voda. Co v ní plave je snad lepší neřešit. Toaletní papír je luxus. Ale on se člověk brzo naučí používat jen ruku a vodu a nějak se s tím taky smíří.

Je až překvapivé, jak jsou v tom jejich bordelu vlastně čistnotní, protože se několikrát denně myjí. I když mám pocit, že třeba kartáček a pastu z nich viděl jen malý zlomek. Na druhou stranu vzhledem k tomu vedru by to asi bez mytí nešlo.

Na to vedro jsem si docela rychle zvykla a nakonec mi občas byla i zima. Je tam trochu jiné chladno, než u nás. A nejlepší teplota je tak ve 3 ráno. Není divu, že do postele chodí třeba ve 2 ráno. Což se sice úplně neshoduje s modlitbami ve 4 ráno, ale jak jsem už říkala, spousta z nich to vůbec neřeší.

Dům, kde bydlel brácha. Fakt hodně luxusní na to, co jsem mohla vidět. Bylo tam relativní ticho, měli super posezení na zápraží a dvě místnosti plus obejvák, s lednicí!

A samostatnou "koupelnou".

Indonésané

A když už mluvíme o téhle velké zemi, tak by se taky mělo vzpomenout na obyvatele. Já jsem měla docela to štěstí, že jsem jsem ze začátku v Jogji pobývala mezi domorodci, tedy vůbec jsem tam nebyla jako turista. Nebo skoro. Brácha zůstal uvězněnej na nějakým ostrůvku a týden mě nechal samotnou. Teda poslal pro mě jednu místní kamarádku, Novu, která se o mě moc pěkně starala. Vzala mě na pár turistických míst, ale hlavně mě představila svým a bráchovým kamarádům ze školy, takže jsem pak trávila čas s muzikanty, s jedním Angličanem, jedním černouškem (MÝM černouškem) a dalšími lidmi. Všichni byli moc hodní a chtěli si povídat.

Obecně jsou Indonésané milí a usměvaví, ale prý je to jen přetvářka, což asi nedokážu pořádně odhadnout. To říká brácha. Že to mají v přikázání. Každopádně si nemůžu stěžovat na to, že by se o mě špatně starali!

Rozhodně jsem za těch pár týdnů potkala spoustu super lidí a mrzí mě, že už je asi nikdy neuvidím.

S roztaženýma rukama Nova, vepředu Bertík.

Nathan, Nova a moje maličnost na pláži. Asi tak půl hodiny předtím, než mě málem schramstla odlivová vlna... Ještě, že tam byli ti pánové záchranáři, co si jen nehonili svaly před běloškama na pláži, a vytáhli mě ven. Teda netušila jsem, že ten oceán má takovou sílu! A navíc měli o publicitu postaráno, když zachránili bílou princeznu před mořem, jak řekl Nathan.

S Edi, která nás u sebe dvakrát doma pohostila a taky se o mě postarala na té pláži.

S Alberthem na výletě.

Děti na pláži

Na lodi někde mezi Sulawezi a Togian Islands.

Indonéština

Je velmi jednoduchý jazyk. Nemá žádná velká pravidla, gramatiku ani nic složitého. Výslovnost je docela jednoduchá, jen se nečte E a J je dž. Ze začátku je to trochu jazykolam, ale člověk si rychle zvykne.Za pár dní jsem se naučila, jak si říct o čaj bez cukru, černé kafe, něco k jídlu (zeleninu s rýží), říct, že nechci pálivé ani smažené, zeptat se na cestu, na jméno, kde je ten a ten, taky jsem se naučila počítat a používat základní slovesa.

Indonéština nemá minulý ani budoucí čas, mají pouze slůvka jako BUDU/CHCI, BYL JSEM, UŹ, PŮJDU a s nimi se dá vyjádřit prakticky všechno. Samozřejmě, že jsem se za tři týdny nenaučila dokonale jazyk, ale vcelku rychle jsem byla schopná dávat dohromady i složitější podmínkové věty. Když jsem pak černouškovi poslala pár smsek v indonéštině, tak z toho byl úplně na větvi.

Taky jsem si koupila slovník jako suvenýr, ale doufám, že se ke studiu tohoto jazyka ještě někdy dostanu. Bylo by to super si s nimi moct opravdu pokecat, jak jsem to viděla u Nathana, toho Angličana. Myslím si, že se to dá naučit fakt rychle. Brácha se tomu moc nevěnoval, ale po pěti měsících byl docela schopný s nimi prohodit pár slov. A oni byli vždyvcky velmi šťastní, že se snažíme s nimi prohodit pár slov v jejich jazyce. Ne všichni tam totiž mluví anglicky.

A pak jsou ještě další dialekty, oni mají totiž spoustu různých forem jávštiny, sulaweštiny, papuánštiny, někdy co vesnice, to jiný jazyk. Rozdíly se pomalu začínají stírat a na školách se vyučuje oficiální forma indonéštiny, ale třeba ta naše babička, kde brácha bydlel, tak ta mluvila napůl jávsky a někdy jí fakt nebylo rozumnět vůbec nic. Ale o to víc mlela a smála se u toho :)

----

To by byl takový první obecný nástin toho, jaká vlastně Indonésie je. Další příhody už asi budou deníčkovou formou včetně odpovídajících fotek, ale většina z těchto informací se prostě k ničemu nevztahuje, jde o obecné postřehy.