Indonéský deníček 1 - Jak jsem si užila první den

Můj přílet do Indonésie se trošičku zkomplikoval, i když nakonec to vlastně bylo ještě lepší, než kdyby se to nestalo. Brácha měl menší karamból na motorce a musel zůstat týden na nějakém ostrůvku, kde zrovna byl. Jako myslela jsem, že ho zastřelím, když mi to oznámil v pondělí někdy ve dvě odpoledne a já měla večer odlítat. Nakonec mi poslal jednu místní kamarádku, jmenuje se Nova, aby mě vyzvedla na letišti a postarala se o mě, než se brácha vrátí.

---

Setkání na letišti bylo veselé. Nejdřív jsem tam teda poletovala sama a hledala, kde je moje taška (to když odjel celý pás a už tam zůstal jen nějaký balík novin a jeden kufr... mimochodem zavazadla na pásu byla opravdu zajímavá, vozily se tam krabice zboží, jedna židle, nějaký hudební nástroj, půlka jehněte zabalená v celofánu...). Nakonec se objevila na úplně jiném pásu z úplně jiného letadla, ale hlavně, že jsem jí našla.

Nova na mě mávala už zdaleka, je fakt, že blonďatých holek z Evropy tam v tu dobu zrovna nepřistávalo nejvíc. Pak na mě vyhrkla: "Ahoj, jak se máš?" a ještě asi deset dalších českých vět, co jí kluci za těch pár měsíců stihli už naučit. Bylo to dost vtipné.

První střet s kulturou "co nejvíc ty bílý vodřít" jsem se setkala hned, když jsme hledaly nějaký taxík, který by nás vzal za rozumnou cenu. Hned na letišti po nás pořvávali, že za 150 tisíc. Nova mi řekla, že normální cena je 70, takže jsme šly o kus dál a pak ještě asi čtvrt hodiny smlouvaly, než jsme našly normální cenu.

Vůbec nevím, kam mě to zavezla, ale z letiště jsme jeli docela dlouho. A když už jsme sjeli z okruhu, tak jsme stále zahýbali okolo lepenic, rýžových políček, banánových sadů i luxusních "vil". Cesta se klikatila, aby se tomu všemu vyhla, takže stále ještě moc nevím, jak bych se sem dostala. Po příjezdu nás přivítala rodina, u které Adam bydlí, pro začátek babička s dědečkem a dvěma vnuky, později jsem viděla i jejich dceru, která naštěstí trošku umí anglicky, což se fakt hodí. Protože babička mele furt něco dokola, pak se směje svým roztomilým dvouzubým úsměvem tomu, že jí nerozumím, a nakonec opakuje pomalu a s dokonalou artikulací, jako že teď už určitě musím pochopit.

Procházka v bráchově vesnici Sewon...vlevo místní roztomilý hřbitov.

Fotka hřbitůvku, dle maminčina přání

Teď nevím, jestli to v ruce držím jake fruit, nebo je to něco jiného, každopádně jsem to v životě neviděla :) A Nova měla srandu, že nevím, o co jde.

Na uvítanou jsme dostaly sladký jasmínový čaj a něco z rýže zabalené v banánovém listě. Pak jsem se odebrala na toaletu a do sprchy, tedy jedné místnůstky uprostřed chatičky. Turecký záchod je snad netřeba popisovat, už mě nijak nepřekvapil. Místo papíru se člověk rovnou ošplíchne vodou z lavoru. Sprcha se odehrává v rohu, kde je odtok. Rendlíkem se nabírá voda a leje se na sebe. Ale ledová není a docela to v tom vedru osvěží. Stačí si zvyknout. No už se těším, az si budu zítra mýt hlavu.

Přiletěla jsem v sedm ráno, takže po sprše jsem se kompletně namazala opalovacím krémem a vyrazily jsme na snídani do nedalekého warungu (něco jako hospoda), kde vaří, dělají nápoje, mají tam internet a je otevřen 24 hodin denně, takové potkávací místo místní mládeže (jídlo - náš normální oběd, rejže, zelenina, smažené kuře, polívka, nudle...).

Podívejte se, jaké všechny nápoje tu máme! Ale dala jsem si "es jeruk", tedy vymačkaný něco-jako-pomeranč s vodou a tunou cukru. Od příště už jsem říkala "sedikit gula", tedy méně cukru. "Bisa kah saya mau es jeruk sedikit gula." Mohu dostat pomerančovou limču s málo cukrem?

Nova se na mě zubí, že jsem přijela z takové dálky.

Tam jsme potkaly místního playboje, který diriguje marching brass band, tak jsem se těšila, jak se půjdu podívat na Indonéský fanfár. Nakonec jsme to nestihly, ale slyšela jsem zkoušet nějakou skupinu...znělo to podobně falešně, jako když zkoušíme my :) A pak jsem se odebrala někdy okolo 11 do hajan. Špunty do uší jsou skvělej vynález!

Musela jsem být asi hodně unavená, protože mě jen trochu probudilo svolávání na modlitby nebo řvaní děcek vedle ze školky. A pak mě odpoledne ještě probudil děda, když mlátil do zámku. Vyráběl nám totiž nový klíč od domečku, jelikož kluci si oba vzali s sebou. Naštěstí zapomněl Adam zavřít okno, takže jsme se nějak dostaly dovnitř. Ale stejně si říkám, proč se ten domek vlastně zamyká, když se za čtvrt hodiny bušení do zámku dá vyrobit nový klíč... No naštěstí babička s dědečkem byli pořád doma, takže to tam hlídali.

Když jsem se kolem sedmé celá tumpachová probudila, vyšla jsem ven a dala jsem si další kolo česko-indonéského povídání s babčou. Měla z toho děsnou radost, že se o někoho může starat. A taky mi donesla něco k jídlu. Bylo to zabalené do papíru a převázané gumičkou. Rýže, nějaká zelenina, pár neidentifikovatelných kusů jakési části zvířete, kterou bysme v Evropě vyhodili, a to celé samozřejmě neskutečně pálivé. Babča se na mě přišla podívat, jak papám, a když viděla, že jsem se z té večeře rozbrečela, tak se tomu srdečně (ale ne škodolibě) smála. Pak mi přinesla ještě nějaké smažené lupínky a další "teh panas dengang gula" (horký sladký jasmínový čaj) a seděla tam se mnou, než přišla Nova. A pak mi ještě přinesla nějakej sladkej moučník, no až na to, že to chutnalo trochu divně po kokosu, to bylo docela dobrý. Ještě se taky pořád smála tomu, jak že se bráchovi podobám (no to bych jí nerozumněla ani po třech týdnech, naštěstí mi to Nova přeložila).

Ta naštěstí uměla i anglicky, i tím jejím jávským dialektem, takže jsme si nějak "povídaly". Třeba jsem ochutnala čerstvé kakaové boby, co tam měl brácha na stole ("Víš, co to je? To je kakao." Připadala jsem si jak malé děcko, co nic nezná). Jeden bob jsem rozkousala a i když to bylo trochu hořké, moc mi to chutnalo. A trochu mi jich brácha nakonec odsypal, tak se těším, až si udělám pravé kakao. Prý to natrhal někde na plantáži a pak si to sám upražil. Šikovnej kluk.

Jako první slůvka jazyka jsem se naučila již zmíněný čaj (případně studený čaj se řekne "es teh" a nesladký se řekne "tanpa gula", ale oni to stejně neposlouchaj a přeslazujou to. Když se mi sem-tam povedlo dostat třeba "kopi tanpa gula" a to kafe bylo fakt černý, tak to byl zázrak. Jednou jsem viděla nějakou holku dělat kafe, tak to ochutnala, strašně se zakřenila, že to jako není dost sladký, a přisypala tam pixlu cukru...). Další slůvka jsem se naučila "terima kasih" [trima kasi] (děkuju) - nečte se E a koncové souhlásky jsou obvykle neznělé, J je DŽ,Y je J a jinak je to snad jako naše výslovnost. Psát jsem se naučila během asi hodiny. A ještě "enak", což znamená "chutný".

Jeden z prvních postřehů po cestě byl, že všude jsou tisíce motorek a že jezdí jak prasata. Tak jsem si to namluvila na svůj první zvukový záznam do deníčku, abych vás potom později mohla spravit o všech podrobnostech a podivnostech. Ten jsem zrovna povídala při tom, kdy jsem jedla to strašně pálivé jídlo a na konci tam říkám, že mě pomalu přestává pálit huba, takže docela dobrý :)

Večer mě Nova vzala na motorce na prohlídku Jogji. Moje pozadí přestalo býti pannou po této zkušenosti. A to jsem nevěděla, že na té motorce strávím deset dní jako kus balíku slámy. Ze začátku jsem měla hrůzu v očích, pak jsem si nějak apaticky zvykla, nicméně stále jsem měla ten pocit, že jestli teď spadneme, je po nás. Naštěstí se nám nic nestalo. Nejdřív mě vzala do školy, že se tam schází spousta lidí, i muzikantů (jak mi brácha řekl, že tady budu týden sama, tak jsem si přibalila flétničku a že se mi hodila!), ale bohužel ten první večer tam nikdo nebyl, seděly jsme tam jen samy.

Vyfotily jsme se u symbolu Jogjakarty uprostřed kruhového objezdu s neskutečně hustým provozem. Vzzzzuuuummm vrrrrrrmmmmm bzíííííííí túúúúúút ááááááááááááá.

Ale nejdřív mě povozila po celém městě, vzala mě na okruh, ukázala mi různá místa a nakonec jsme se vrátily do té školy. Koupily jsme si jedno pivo a pak jsme se ho asi půl hodiny snažily všemi možnými nástroji včetně zapalovače otevřít. O dva dny později jsem se konečně naučila otevírat pivo čímkoliv, ale je to teda fuška. Protože i když princip mi byl jasný už předtím, musí se to správně chytit do ruky!

Školní areál

No táááák, máme žížeň!

Hurááá!

Když už jsme v té umělecké škole...tohle mě dost zaujalo.

Pak jsem ještě šla do warungu na internet, abych hodila online první blog z cesty. Trvalo mi to strašně dlouho, protože mi na tom tabletu nešly přidat fotky a vůbec to bylo tak otravný, že jsem už další blogy nepsala a místo toho jsem si jen dělala ty mluvené záznamy. Jsou docela autentické, třeba že zrovna teď zase zpívají a že pánové jdou zpátky domů z modliteb, nebo tam posmrkávám, když jím to pálivé jídlo...

Tak to by byl můj první celý den v Indonésii. Zážitků nepočítaně, únava z cesty neskutečná, a hlavně jsem tomu stále nemohla uvěřit, že se nacházím na druhém konci planety.