Jak si obarvit podzimní šeď

Poslední dobou toho moc nepíšu. Ono je to dáno více faktory. Obvykle mám podzim ráda a líbí se mi ten chladný vzduch, ve kterém je cítit spadané listí, do toho poslední zbytky sluníčka.. Ale taky déšť, ošklivé počasí, zima, zavřené boty, kabát... To všechno má na mě letos nějak silnější účinky. Nechce se mi psát blog, když zrovna nejsem nejveselejší, a když je pak zase o čem psát a provádím spoustu aktivit, tak není čas na to psát články.

---

Na gymplu jsem měla krásné červené kecky, které jsem nosila s láskou tak dlouho, až jsem prochodila podrážku. Asi před dvěma týdny jsem procházela okolo obchodu s obuví, když mě najednou praštila do očí ta dokonalost: červené kecky! Přesně takové, jaké jsem už aspoň pět let hledala! A tak poté, co jsem zaplatila tisíc Euro na daních a ujistila se, že mi ještě nějaké penízky zůstaly, jsem si ty vysněné botky ve čtvrtek koupila.

Chlubila jsem se s nimi v práci celé odpoledne a v pátek jsem si je vzala na sebe a všem se moc líbí :) Když už ten zbytek stojí za hovno, člověk si aspoň musí udělat radost takhle!!

Ale abych zas neříkala, že všechno stojí za prd, to taky ne. Ale je fakt, že už bylo líp. Momentálně se plácám mezi okamžiky euforie, protože teď hodně hraju na saxík. Stala jsem se součástí souboru Fanfaraon a včera jsme měli už první koncert. Sice ještě neznám písničky a celou dobu jsem koukala do not, ale atmosféra byla supr a navíc koncert byl v baru tady za rohem, tak jsem to měla kousíček a pak přišlo pár lidí i ochutnat české pivo.

Kromě tohohle fanfáru jsem byla zkusit ještě jiný, kam bych ráda chodila taky, ale nevychází mi zkoušky. Jinak začal zase sbor, ale Benjamin si v létě ostříhal vlasy zase na tu neurčitou délku takže mu to vůbec nesluší, jako předtím. Ale sbor mě baví a zpívání taky. Aspoň nějaké aktivity.

Našla jsem si totiž volejbal a začalo mi to i jít, sice jsem zůstávala spíše na náhře, abych moc neposkakovala po hřišti, a hlavně jsem si uvědomila, jak mi to chybělo.

No a pak jsem byla minulý týden na magnetické rezonanci a tam jsem se dozvěděla, že ten operovaný vaz nic nedrží a že krom toho jsem si i načala menisky, takže hned pěkně konec s volejbalem. Docela mě to sebralo, to asi chápete. Krom toho, že teda nemůžu nic dělat, tak nejspíš budu muset znova na operaci. Vážně zvažuju, jestli to má nějaký smysl, jestli to podruhý dopadne dobře. Doktor mě poslal na další vyšetření, tak uvidíme, co s tím dál.

Ale aspoň můžu na kolo, dokud bylo ještě pěkně, vyrazila jsem na kolovýlet do Miribel, u toho velkého jezera, a měla jsem radost, když jsem ani ne za hodinu dojela 2x dál, než když jsme tu samou trasu jeli v březnu se Zamírem. A pak jsem se tam toulala ještě další tři a objevila pěkné lesy, kde jsem si přišla úplně jako na venkově.

Jinak se vidím občas se Zamírem, posledně mi udělal moc radost, když mi na malé "rande" přinesl jako dáreček stříbrný řetízek, protože jsem si nedávno stěžovala, že mi všechny řetízky ukradli, když nás vykradli. Nějak ta depka teď prochází okolo, jeho přítelkyně Elsa měla ten samý víkend jako já taky podobný podzimní stav, tak z toho chudák byl trochu zmatený.

Občas si zajdu zahrát deskové hry do toho herního baru, znám tam takhle už pár lidí.

Jinak v práci je docela co dělat, respektive buď je toho málo, nebo moc, nikdy tak akorát, aby se práce dobře rozložila. Ale nestěžuju si, docela jsem se tam zabydlela.

Píšu páté přes deváté, v hlavě mám guláš a moc nějak nevím, jak teď směrovat můj život, takže aspoň, že je ta muzika!

A červené tenisky!!!