Happy víkend v Marseille (nejen)

Narozeninová oslava se fakt vyvedla. A tak jsem zůstala na té samé vlně ještě celý víkend. A musím říct, že to bylo sice náročné, ale zato budu mít ještě nějakou dobu na co vzpomínat :)

Pláž Prado v Marseille.

---

Zpět ke čtvrtku večer - sešli jsme se v chlebíčkovém baru v centru, kde mají docela levné pivo a za nějakých 5 Euro prodávají namazané či zapečené chleby velikosti fotbalového hřiště. Ve výsledku jsem celý večer jedla spíše tekutý chleba, ze svého krajíce jsem si ukousla asi 3x a pak už jsem ani neměla hlad. Celý večer jsem zářila jako kometa a bavila jsem se se všemi a byla jsem moc ráda, že se bavili i všichni ostatní. A i když jsem neměla možnost bavit se se všemi, jak bych chtěla, nikdo se nenudil a těším se, až tuhle partu uvidím zase znova.

Druhý den ráno jsme si vyměnili s ostatníma smsky, že to bylo fakt špica a že se těšíme, až to zase zopakujeme. Ještě abych nezapomněla, Tom mě na moje narozeniny v poledne pozval na oběd, což mě velmi potěšilo :)

V práci to bylo docela kruté, protože když to ostatní v jedenáct zabalili, šli jsme s kolegou Tomem ještě na pivo, a fakt nevím, co jsme tam dělali, ale do postele jsem se dostala asi v půl třetí. Jenom vím, že jsme celou dobu nezavřeli pusu a furt o něčem kecali. Škoda, že si člověk tyhle opilecký rozhovory moc nepamatuje, protože jsme si určitě řekli spoustu zajímavých věcí :)

Ráno jsem ještě donesla croissanty a pain au chocolat zbytku lidí v práci, kteří tam nebyli ve čtvrtek ráno, takže jsme si dali společnou snídani. Vlastně jsem zapomněla napsat, že jsme měli celý týden v práci čtrnáctiletou holčinu, co byla na týdenní stáži "objevování pracovního života" ("découverte de l'entreprise" zní rozhodně líp...). Moc milá holčina. Jenom jsme si jí tam celý týden tak přehazovali jako horkou bramboru, ale na konci byla moc spokojená a dokonce nám darovala půl kilovou krabici čokolády jako poděkování :)

Thomas byl celý den naprosto mátožný (no jo, už oslavil 31, stařeček), kdežto já jsem při těchto nedospaných ránech jako po extázi. Navíc si myslím, že jsem celý den měla zbytkáč v krvi, což mohlo taky hrát roli :) Nicméně jsem zářila jako sluníčko a poletovala po kanclu jako motýlek a lidi okolo na mě koukali skoro jako na zjevení. Koneckonců oni na mě poslední dobou tak koukají pořád, protože mě asi nepoznávají. Přeci jenom, ještě před půl rokem jsem měla svoje období "nesnáším Francouze a vlezte mi všichni na záda", což je bludný kruh, ze kterého se dá vyskočit jedině tak, jak se to povedlo mě :)

Ještě, než mě Tom doprovodil na vlak, jsem si zažila takové menší peklíčko, když jsem si myslela, že mi ujel vlak, protože jsem se koukala na nedělní zpáteční lístek. No prostě už jsem se potřebovala trochu vyspat a uklidnit se. Ve vlaku se mi povedlo aspoň trochu zavřít oči a odpočinout si, abych nabrala síly na dlouhý večer v Marseille.

Teda když jsem vylezla z vlaku, tak jsem si přišla na jiném kontinentě. Pomineme-li fakt, že mě docela štvalo, že v Lyonu bylo sluníčko a v Marseille poprchávalo, tak jsem měla pocit, že jsem v Africe. Všichni ti přičmoudlí, co seděli na zahrádkách rozličných barů a popíjeli svůj pastis, očima svlékajíc všechny okolo jdoucí osoby opačného pohlaví. Ze začátku mi to dělalo docela problém, hlavně, když tam moc blonďatých osob po chodnících nechodilo.

Marseille, výhled shora od nádraží.

Ale pak se mi povedlo trochu se zorientovat a přesunula jsem se směrem ke starému přístavu, kde jsem si sedla na jedno kafe a kamarádka Loreline přišla docela brzo. Vyrazily jsme koupit něco na apéro a odtama do "bytu "(7 metrů čtverečních alias jedna postel, záchod, umyvadlo, sprcha a kuchyňský kout se nedá bytem nazývat, oni tomu taky říkají noclehárna, chodí se tam pouze přespat a víc jak jedna noc se tam údajně ve zdravém stavu strávit nedá) za Mickaelem, jejím kamarádem, kterého znám už z předešlých let v Carqueiranne.

Měli jsme namířeno na koncert, takže jsme se jenom trochu najedli, trošku víc opili (dorovnání hladinky ze čtvrtka rozhodně nebylo na škodu) a vyrazili jsme do doků na Chinese Mana. Nasedli jsme do tramvaje, dojeli někam na druhou stranu města, když se konečně začali bavit o tom, kde by to asi mohlo být. Slova typu "já si to asi spletla s něčím jiným" mě rozhodně pocit důvěry nedodala. Ale kupodivu jsme to vcelku rychle našli. To ovšem neznamená, že tím to končilo. Lorelinin kamarád, co nám měl předat lístky (bylo vyprodáno), nebral telefon, takže jsme si šli sednout na zastávku a čekat na něj, jestli nám odpoví, nebo ne. Naštěstí se ozval v těch deseti minutách, co jsme mu dali, než jsme to zase chtěli otočit.

Koncert byl moc příjemnej, i když by mě dlouhodobě tahle směsice elektro-ska-hiphopu nebavila. Ale jsem ráda, že jsme tam i za ty prachy šli (nebyl to zrovna nejlevnější víkend, to musím rovnou přiznat). Potom jsme se vrátili zpátky do centra a ještě chvíli popíjeli, už si moc nepamatuju, kdy jsem odpadla, mohly bejt dvě ráno, a oni si lehli ne moc dlouho po mě.

Co jsem ale nepochopila bylo, jak se ráno donutili vstát v sedm, aby kolem osmý vypadli ven. Mickael netuším kam a Loreline do Toulonu na otočku na svůj vánoční dárek aneb kurzy psychologie. Školu dokončila loni a prozatím dělá paní na úklid a podobné lahůdky, tak jí to aspoň pomůže zůstat při věci, kdyby náhodou někdy sehnala práci v oboru. Konec konců, já jsem před dvěma lety taky začala zvažovat, jestli nepůjdu někam sázet kytičky... :)

Já jsem se z postele vykopala taky relativně brzo, v půl desátý už jsem si to mířila do přístavu někam na snídani. Na jednom náměstí se odehrával umělecký trh, kde měli spoustu krásných věcí, ale jednak ještě pořád nemám novou bankovní kartu od jejího zablokování (takže mi kamarádi vybrali peníze výměnou za šek) a dvak to bylo fakt drahý. Ale očima by se nakupovalo velmi lehce.

Náměstí nad starým přístavem.

Kousek od butiku - roztomilej balkónek

Když jsem vystoupala ještě kousek výš, tak mě upoutal název Cup of Tea, kde jsem si sedla konečně na pořádnou konvici opravdového čaje a dopsala tam do notýsku blog z letošního ledna a začala ten z Vichy. Tak teď ještě najít někde čas, abych to přepsala do počítače. Ale aspoň už víte, že to existuje :) Potom jsem se šla naproti podívat do butiku s výhradní kolekcí marseillských návrhářů a litovala jsem, že jsem neměla víc peněz. Nakonec jsem si koupila nádherný klobouček za 12€, který jsem ještě ten večer zapomněla v Toulonu v hospodě, takže teď čekám, jestli mi někdo z hospody zavolá nebo ne, že ho našli, jinak ho mám v tom butiku zamluvený do příštího úterý, kdy se pro něj může Loreline stavit :) Aspoň že tak, protože mě to stejně pěkně štve! Ani jsem si s ním neudělala foto!

Po klobouku jsem si našla restauraci, kam jsem zaplula na oběd, ale zase jsem se nechala turisticky napálit, protože oni schválně neuváděli ceny, a kde je měli, byla to klamavá reklama. Ale pravé provençálské Aïoli bylo dobré, rybičky i zelenina v páře, takže jsem zase tak zklamaná nebyla. Akorát vedle mě seděly dvě holčiny, nefalšované Pařížanky, které přijely do Marseille někdy na pozdim. Poslouchala jsem je asi půl hodinu a za tu dobu mi stihly udělat do hlavy díru. Neustále si na všechno stěžovaly a nic nebylo podle jejich přání. Tak jsem byla ráda, když mi Loreline zavolala, že už je na nádraží a že dorazí.

Nejdřív jsme trochu obešly město, vlezly do několika obchodů, kde jsem nakonec ještě utratila nějaké penízky (ale musím říct, že ten komplet podprsenky a kalhotek je fakt moc pěknej) a zařekla se, že už do žádného obchodu nejdu!

Potom jsme vyrazily na pláž Prado na politický mítink levicového kandidáta na prezidenta Jeana-Luca Mélenchona. To víte, ve Francii jsou v neděli prezidentské volby a oni mají volbu přímou, takže to lidi docela zajímá. Nevěřila bych tomu, že tam pojedu, ale Loreline to chtěla vidět, tak jsem si nakonec řekla, proč ne. Moc jsme toho nestihly, vyrazily jsme pozdě, ale stejně jsem ráda, že jsem tam jela. Nakonec jsem aspoň trochu líp pochopila, o čem mi Thomas v práci povídá už aspoň měsíc (a mě to přijde, jak kdyby mluvil čínsky). Tohle je levicový kandidát, který pod sebou shromáždil menší skupinky levičáků a komunistů. Když jsem viděla červené vlajky se srpem a kladivem, tak se mi udělalo lehce nevolno, ale jak říkám, pomohlo mi to trochu pochopit, vo co gou. I když mi můžete stokrát říkat (to mluvím k Francouzům), že mají jinej program, tak jsem na to Thomasovi včera řekla, že oni v komunismu nežili, takže prostě neví, co to je (a to já žila jen ty následky). Víc jsme se o tom nebavili. Ale kdyby vyhrál tenhle panák, tak bych možná mohla příští prezidentské volby i volit - má to v programu (volby i cizincům, když platí v zemi daně). Každopádně extrémní pravici nechci, ta by mě mohla taky vyhodit ze země a to by bylo pěkně blbý.

Na pláži Prado se zbytky mítinku.

Kromě mítinku jsme viděly i moře a docela dost se prošly, protože je to daleko od metra. Potom jsme ještě musely najít nějakého kamaráda Lorelininého kluka, kterého ona viděla jednou v životě, aby mu něco předala, takže si umíte představit, v jakém bordelu tam za náma jel. Ale povedlo se :)

Rozhodly jsme se, že pojedeme strávit večer do Toulonu, takže jsme skočily akorát na kebab k večeři, vyzvednout věci a šup na nádraží. Tam jsme strávily dvě hodiny čekáním na vlak, než konečně opravili vedení na trati (prý jsou tam teď pořád nějaké problémy). Ale nakonec jsme se do Toulonu dostaly a zapadly kousek od nádraží do irského pubu. Tam jsme začaly docela zvostra s pořádnými půllitry a než jsme dopili druhé pivo, seznámily jsme se se dvěma anglány z Londýna, kteří byli v Toulonu připravit podhoubí a rozpočet pro nějaký dokumentární film. Tak jsme se nechaly pozvat na další piva a nakonec nám i nechali peníze na taxíka k Loreline domů. Protože nám kvůli nim ujel poslední autobus. Byli to fakt milí kluci, i když teda krásy zrovna moc nepobrali, a jako správní Londýňani mluvili, jak kdyby měli v puse půl kila žvejkaček, takže jsem jim skoro nerozumněla. Loreline sice prý anglicky moc neumí, ale bavili jsme se takhle celý večer, takže to tak zlé podle mě nebylo :) Domů jsme se dostaly někdy kolem půl čtvrté a kdyby nebylo toho zapomenutého klobouku, bylo by i velmi úspěšné. Jo, skoro bych zapomněla, že jsem někdy kolem půlnoci vyndala flétnu (ano, pokud mám trochu místa v baťohu, tak nikdy necestuji bez nástroje) a začala improvizovat do muziky, co tam pouštěli. Dost mě to bavilo a lidi okolo mile udiveně koukali, odkud to jde :) Baví mě tyhle střeštěnosti.

Když jsme dorazily k Loreline domů (ten skvělej barák ve svahu nad městem s nezapomenutelným výhledem a asi padesáti postelema), přepadl nás hlad, takže jsme vyžraly lednici a v pět si šly lehnout. Ani si nepamatuju, jak jsem zapadla do postele. Ale kolem desáté jsem se začala probouzet. Pak jsme tak do dvanácti polehávaly na posteli (svítilo na mě sluníčko a koukala jsem na ten nádherný výhled), než jsme se vymátožily ven na autobus. Chtěla jsem na probuzení skočit do bazénu, ale jednak zrovna zalezlo sluníčko a byla zima, a krom toho ten bazén byl ještě fakticky studenej.

Tak za tenhle výhled z postele bych vraždila :)

A už přišlo loučení, Loreline mě doprovodila na nádraží, a pak jsem před sebou měla hodinovou cestu do Marseille a následné dvě hodiny zpátky do Lyonu.

Když jsem tak seděla v tom vlaku, polomrtvá, tak jsem koukala ven z okna a viděla ta krásná provinční nádraží, tak jsem si říkala, že miluju nádraží. Ale jako že fakt jo. Nebo jsem Loreline vysvětlovala, jak bude vypadat nové nádraží v Toulonu, co už začali přestavovat. Potom jsme projížděli Aubagne a mě se zase líbila lávka nad kolejema, a zrovna jsem si říkala, kdo od nás ji asi dělal. Potom přijedu do Marseille a vidím, že na nádraží začali dávat novou řadu "signalétique", neboli informační cedule. Tohle není povolání, tohle je nemoc :) Ale jsem ráda, že jsem se našla, a že to bylo takhle brzo. S Tomem jsme se shodli na tom, že jsme fakt rádi za to, co děláme, a že nádraží jsou fakt skvělá! Jo a nádraží Avignon TGV musím někdy vidět i zevnitř, protože jenom z nástupiště z vlaku vypadalo úžasně.

Po hodině a půl jsme projeli Valencí a začalo pršet, tak mi bylo jasné, že se blížíme k Lyonu. Prý tu pršelo celý víkend, tak jsem byla ráda, že já jsem si užila sluníčka.

Večer jsem si ještě stihla napatlat konce vlasů na červeno, jak jsem to už několikrát měla (nápad přišel na mé oslavě, kdy jsme o tom mluvili), kouknout se na nový díl Vyprávěj, a jít si lehnout v deset, protože to byl přeci jen dosti náročný víkend!

V pondělí v práci se nám při schůzce s architektem nádraží v Oullins povedlo ho přesvědčit, že ty tři betonové sloupy a desku, co po něm chceme, jsou fakt dobrý nápad. Barnier se mnou sice kvůli tomu už dva týdny nemluví, ale to se nějak vstřebá. Mám radost, že to sbírání argumentů za poslední dva týdny mělo nějaký smysl. Potom mi jeden z šéfů řekl, že mám tomu architektovi ještě zavolat, aby nám poslal plány, co nám dluží už tři měsíce, protože jsem ho "strčila do kapsy". Je fakt, že jsem se cítila rovnocenná, a to jemu bylo tak 2x tolik, co mě. Poslouchal vše, co jsem řekla, zároveň měl velmi trefné připomínky, a nakonec jsme změnili skoro celý projekt, ale všichni jsme spokojení. A já budu mít svojí betonovou desku a možná se nám časem povede i ho přesvědčit, že je to blbost dělat v úrovni nástupiště nepřístupnou střechu, kam budou lidi jenom házet odpadky (tohle řeším už tři týdny a docela mě to zmáhá - ale začíná to vypadat nadějněji), místo toho, abychom z té střechy udělali terasu-čekárnu.

A večer jsem jela na zkoušku se sborem, Benjamin (sbormistr) má dovolenou, ale měly jsme domluvenou zkoušku s alty. Ta se nakonec nekonala, ale byly tam tři paní ze sopránů a dorazily další dva alty, takže jsme nakonec zpívaly. A já jsem tu zkoušku vedla a, nebudete tomu věřit, odehrála jsem jí celou na piáno. Upřesňuji, že na klavír hrát neumím a ani jsem nikdy nehrála (jo, párkrát jsem to zkusila a tušila jsem zhruba, kde se nachází C). A zvládla jsem odehrát oba hlasy (ne najednou) a k tomu zpívat ten svůj a hrát noty, co byly falešně... No prostě euforie. A příští týden asi povedu samostatnou zkoušku sopránů :) Jenom si budu muset připravit rozezpívání. Už se těším. Klavír je skvělý nástroj! Musím se stavit u Zamíra a trochu se pocvičit na tom jeho :)

No a to by bylo asi tak všechno, půjdu si hajnout, protože jsem dneska v noci moc nespala, pořád jsem se jenom převalovala. Doufám, že jste si tenhle vyčerpávající raport po dlouhé době užili!