Vynikající víkend

Takových víkendů by mohlo klidně být více. I když na druhou stranu možná ani ne, protože když si člověk neodpočine ani o víkendu, jak má potom podávat chrabré výkony celý týden, když se ani nevyspí. Obecně bych to shrnula tak, že v sobotu jsme měli koncert s kapelkou a v neděli jsme byli na obědě a pak v divadle. Ale to je tak stručné, že se budu muset ještě hodně rozepsat, abyste si to taky užili stejně, jako my.

.Com1 na pódiu - zleva Corentin, R.zi, Killan, Linda, Yoann, Jimmy,

Julien za reprákem a bicíma, já úplně vlevo, tam, jak mě nevidíte :))

---

V sobotu se v Grezieu-la-Varenne, pár kilometrů západně od Lyonu, konaly africké trhy. Yoann bydlí kousíček od místa pořádání, takže nás tam samozřejmě doporučil a my jsme byli skvěle přijati. Navíc se k nám obrátilo čelem i počasí, takže jsme si po dlouhé době šedi a zimy užili první opravdu slunečný a teplý den, včetně vlahého jarního večera, kdy se dalo sedět venku i o půlnoci jen v tričku.

Trhy jako takové byly fajn, ale nic extra mě tam nenalákalo, novou tašku přes rameno jsem si nakonec nekoupila, protože se mi žádná nelíbila a ti Afričani mi přišli moc vlezlí. Ale jako atmosféra a jako důvod, proč někde udělat koncert, to bylo opravdu vynikající.

Co nás trochu demotivovalo, byla doba čekání. Nejprve jsme čekali, až budeme moci jít na scénu připravit nástroje, pak až namontují mikrofony, a pak jsme hráli snad půl hodiny, aby nám naštelovali zvuk. Je pravda, že to, co šlo do publika (dle nahrávek), se jim povedlo, ale ohledně odposlechů, to byla jedna velká bída. Celou dobu jsme se snažili, aby nám tam dali aspoň něco, ale nikam to nevedlo, takže jsme hráli spíše po paměti, než podle sluchu :) I tak jsme si to užili, ale stejně jsme neměli vůbec představu nad tím, jak to vlastně slyší lidi.

Po zvukové zkoušce, ještě předtím, než jsme měli opravdu hrát, nám zůstaly asi dvě hodiny času, takže jsme se rozhodli, že uděláme malou barbecue u Yoanna na zahrádce, protože jsme už všichni měli pořádný hlad, a protože jsme si chtěli jako kapela taky popovídat. Řádně jsme se naladili na párty atmosféru a na nás v řadě už třetí koncert, který se opravdu vydařil.

Už proto, že tam bylo možná i 150 lidí, z nichž aspoň malá část tancovala, a ke konci se dokonce nahrnuli přímo k pódiu a tam křepčili, jak to jen šlo. Z pódia byl taky svělý pohled k baru, kde za zábranami naprosto bez zábran poskakoval personál, takže mě osobně to hrozně motivovalo hrát pro ně, aby poskakovali ještě víc. Taky jsme tam měli jednu babičku, které mohlo být minimálně 65 let, která křepčila naprosto nejvíce ze všech, a hlavně se od začátku do konce ani nezastavila, což jsme nikdo z nás nedokázali pochopit. Brunova sestra se taky nenechala zahanbit a pěkně vpředu tancovala od začátku do konce, a Roman vedle ní taky.

Skončili jsme asi v půl jedenácté, poslední tři kousky byly naprosto vynikající, prostě to šlapalo a lidi byli nabuzení. Roman tvrdil, že pro něj ten koncert opravdu začal až při těchto písničkách. Tak se příště budeme snažit, aby to tak cítil od začátku. Jo, a krom toho jsme taky měli nasvětlení, což udělá s atmosférou taky hodně. My s Jimmym jsme zvolili postavení do oblouku, každý z jedné strany zpěváků, takže jsme se na sebe přímo dívali a zvolili tak trochu netradiční, ale rozhodně zajímavou, sestavu na pódiu, kterou se pokusíme držet si i nadále. (Pokud nám tedy příští zvukař pustí alespoň něco málo do odposlechů, abychom nehráli podle zraku, ale podle sluchu :))

Po koncertě jsme ještě rozjeli malou jamm session, kterou jsme otevřeli pro všechny přítomné hudebníky, takže jsme dohráli asi tak v jedenáct. Pak trochu úklidu, organizace a tak podobně, skupinové foto, atd. Pak jsme byli od organizátorů pozváni na drink, takže jsme ochutnali dvě africká piva a třetí nějaké místní točené kvasnicové. K tomu jsme ještě měli nárok na menší piknik, co nám připravili mistní ženštiny, takže jsme se o půlnoci ládovali kuskusem, kuřátkem a prasátkem. Taky jsme dostali džbánek vína, takže večer byl velmi zdařile zakončen. Povídali jsme si, sdělovali jsme si dojmy z koncertu, z atmosféry... Za každým z nás přišla spousta lidí, aby nám řekli, že to bylo naprosto skvělé, klobouk dolů, a že určitě přijdou znovu. Takže jsme získali spoustu dalších fanoušků. Je to moc příjemné, když takhle lidi přijdou a otevřeně nám říkají, jak moc se jim to líbilo. Nejen z tohohle důvodu mě baví být při koncertech na správné straně pódia :)

S Romanem jsme se vydali domů asi v půl třetí s tím, že jsme naprosto vyřízení a jdeme spát. Hmm, tak ne hned :) Na schodech seděla naše sousedka a mě hned docvaklo, že měli ten večer jejich crémaillère (kolaudaci) a že jsem úplně zapoměla stavit se tam a omluvit se. A hned nás pozvala nahoru na skleničku, takže co se nestalo, seděli jsme tam do půl šesté ráno a pak jsme šli teprve do hajan. Naprosto vyřízení.

Problém byl ale ten, že jsme měli být v poledne v jedné restauraci daleko za Villefranche (vlastně jsme tam byli asi před dvěma týdny na obědě s Romanovou rodinou), takže jsme se nemohli pořádně vyspat. Budík v devět ráno jsme oba vyignorovali a nakonec vstali v půl jedenácté, kdy už to bylo nezbytně nutné. Po bleskové sprše jsem si vybojovala, že se stavíme na trhu pro zeleninu, takže jsem zase za pět Euro dostala aspoň pět kilo zeleniny a můj zelinář byl hrozně milý. Musím se tam tenhle víkend zas stavit, jednak jsme to dost rychle spořádali, dvak abych mu udělala radost :))

.Com1 - zleva Bruno (basa), Yoann (kytara), Jimmy (saxo), Killian (percuse), Nessie (saxo), R.zi (kytara, zpěv), Corentin (housle), Julien (bicí), chybí Linda (zpěv)

V Trévoux jsme vyzvedli Audrey a pádili do té druhé vesničky, kde zrovna probíhal závod kozích dechů, či tohosi podobného, jen francouzského ekvivalentu. Takže jsme měli co dělat, abychom našli místo k zaparkování, před okny projížděly všemožné motorky a dělaly kravál, ale jinak jsme nebyli ničím omezováni.

Počasí bylo naprosto nádherné, tak nás trochu mrzelo, že jsme měli rezervaci vevnitř a že nás nedali ven. Na druhou stranu, patnáct lidí je patnáct lidí, měli to nachystané, a nikdo nemohl tušit, jaké bude počasí, takže jsem chodila ven na vzduch během kuřáckých pauz :) Strava byla opět kvalitní, bylo to velmi dobré, ale pro tentokrát to nebylo nic, nad čím bych se musela hodinu rozplývat. Asi jsem zapoměla napsat, že to byla oslava narozenin dcery přítelkyně Romanova táty. A taky nám rovnou s tím oznámili, že se budou v červenci brát (jako né rodiče, ale mladí, Audrey [nikoliv Romanova sestra] a Fred). Na závěr oběda, který se skončil v půl šesté večer, jsme měli ještě velký narozeninový dort s jahodami, nutné kafe (usínala jsem už v průběhu předkrmu) a rychle cesta do Lyonu, abychom stihli divadlo.

Původní informace jsem měla, že to začíná v půl sedmé, což bychom rozhodně nestihli, ale nakonec jsme tam dorazili chvilku před sedmou a ještě jsme si stihli popovídat s Claire a Pavlem, kteří nás tam pozvali. Protože do Lyonu přijel divadelní ansámbl z Čech, z Polska, Ruska atd. Celý týden probíhá divadelní festiválek z celé Evropy.

A pak vyjdu ven před divadlo, kde se soubor rozhodl hrát vzhledem ke spoustě schodišť a možností odkud přicházet, a tam nahoře na "balkoně" vidím známou tvář. Tak mi to chvíli šrotovalo a pak mi to docvaklo: Čajovna pod stříškou! Jasně, Jaruška, co bydlí ve vedlejším vchodě, než moji rodiče! Ach, ten svět je malej. No a ona to popisovala stejně, že tomu v první chvíli taky nechtěla uvěřit :)

Jejich představení bylo krapet absurdní, ale neuráželo, a nakonec v tom člověk i uviděl trochu smysl. Hlavně pro mě bylo příjemné slyšet takhle češtinu od více lidí, z nějakého oficiálního místa. V souboru mají jednu Polku a jednoho Litevce, kteří mluví moc pěkně česky a myslím, že i žijí v Praze už delší dobu.

Když jsme vytrpěli one-woman-show - Desdemóna od nafrněné Polky, která nám oboum s Romanem tak neskutečně připomínala Gluma, fyzicky i projevově (ta scéna, kde se v něm hádá ten dobrý a ten zlý), že jsme se nemohli soustředit na nic jiného, a krom toho mluvila staroangličtinou, takže jsme tomu skorem nerozuměli; a pak shlédli představení ruských holek od hranic s Kazachstánem na téma rituály okolo porodu v tamním kraji, v nááádherných krojích a s úsměvným hudebně slovním doprovodem, tak jsme se nakonec s ostatními Čechy dohodli, že se jde k divadlu Des Célestins a tam se bude sedět a pít.

A jeden detail na Nessie, Corentina a Killiana

Domů jsme dorazili asi v jedenáct a musím říct, že jsem se hodně moc přemlouvala, abych to nezalomila rovnou do postele. Nakonec jsem se tedy rozhoupala a vyrazila na kole do centra. Roman mi řekl, že nikam nejede, a že se stejně budu víc bavit sama. To byla trošku škoda, protože tam bylo několik cizinců, se kterými jsme se bavili i anglicky. I když všichni uměli aspoň trošku česky, a to jak Francouzi, tak Litevec a Polky. Původně jsem myslela, že tam vydržím tak hodinu a pojedu domů padnout do postele, ale pak jsem se nějak rozjela, únava se odsunula kamsi do pozadí, a já jsem zůstala až do konce, tzn do čtyř ráno.

Skvěle jsem si pokecala s Jaruškou, která mi povídala o tom, jak je teď v Praze, nebo taky s jejich šoférem-odborným asistentem na DAMU (teda aspoň myslím, že je to tahle škola), a ti dva se rozhodli, že by v červenci přijeli. No jak to tak vypadá, tak sem v červenci přijede aspoň deset lidí... jen doufám, že ne všichni najednou :)

Ve dvě ráno jsem se dozvěděla, že jsme vyhráli mistrovství světa v hokeji, a to tak, že Jaruška začala poskakovat kolem nás, řvát JÓÓÓ a neměla daleko k tomu, aby tam začala metat kozelce :) Nějak mi hokej ani fotbal nic moc neříkají, ale je to stejně příjemný pocit, že jsme zase jednou na špičce a že se o nás ve světě trochu ví. Zvlášť tady.

Do postele jsem se opravdu složila, Roman říkal, že měl strach, abych nezlomila laťky, jak jsem do ní zapadla, a vylezla jsem v jednu odpoledne, protože po tomhle náročném víkendu jsem si pořádnou siestu fakt zasloužila :)