Praha ze dne na den

Mojí nečekanou cestu do Prahy spojenou s poslední dovolenou před nástupem do práce budu muset popsat vyloženě deníkovou formou (pro změnu), protože se toho každý den stalo tolik, že by se to ani jinak popsat nedalo. Přijela jsem ve čtvrtek, jak už jsem avizovala, a zůstala až do dalšího pátku. Mohlo to být klidně delší, ale zhledem k polním podmínkám ubytování mi to docela i stačilo :)

---

Tentokrát jsem neměla náladu čekat na nádraží zase půl hodiny, než si pro mě rodiče přijedou, takže jsem volala už ze Zličína a řekla, ať rovnou vyrazí. Nakonec dorazili dřív, než já, a stejně jsem tam čekala, protože se museli hnout z parkoviště na 15 minut a máti nechtěla řídit. Takže než se dopajdala za mnou k autobusu, všichni už byli zase pryč, jako obvykle :) Otec odvezl auto a jel koupit benzín, aby nám teda jednou neblikala standardně ta kontrolka. Za čtvrt hodiny volá, jestli bych tam nemohla přijít, že nemá peníze, aby ten benzín zaplatil. Takže jsem přijela a rovnou mě stáhli o 1300. A to se vyplatí, ne?

Doma na mě místo dětského pokoje se dvěmi postelemi vykoukla třináctá komnata, takže jsem se ani nenadála a byla jsem vystěhovaná do obýváku na sedačku. Máti jako že vyhrožovala, že od měnění oken v lednu ještě neměli čas to tam uklidit, ale přiznám se, že tohle jsem nečekala :)

Ale zas abych si jen nestěžovala, tak k večeři byla mnou objednaná čína o dvou chodech a bylo to moc dobré. Bratr kupodivu neprudil a snědl to i s masem, takže jsme aspoň nemuseli dělat další chod. A krom toho si dost dobře sójovou čínu neumím představit :) Původně jsme chtěli potom vyrazit do hospody na jedno, ale byli jsme oba dost utahaní, k tomu jsme skončili večeři asi v deset, takže jsme se dohodli, že to necháme na jindy a šli jsme do hajan.

V pátek jsem vyrazila do hospody s Benderem. Nejdřív jsme šli do Louvru na kulečník, abych mu ukázala, jak to prozatím neumím. Jak už jsem psala někde v komentářích, tak se mi docela dařilo, až na to, že jsem vždy tu poslední kouli nedokázala došťouchat do díry. Nakonec jsem vyhrála dva jedna. Pak jsme šli k Majoru Zemanovi, protože mistr měl hlad a chtěl se navečeřet. Tak nemá chodit pozdě a mohli jsme se jen sejít před tou kavárnou a jít rovnou jinam. Domů jsem se dostala klasicky po půlnoci, teď nevím, jestli to byl první nebo druhý noční autobus. Bender dostal výslužku v podobě jedné flašky červeného a kola Kamembéru, seznámil se s maminkou (respektive maminka se seznámila s ním), a zase jel domů.

V sobotu jsem se původně chystala vyrazit na volejbal a na večer jsem organizovala hospodu s klukama z Earl Gray, ale protože se kluci nedokázali dohodnout a Thrain mi nabídl daleko atraktivnější program, odjela jsem v poledne autobusem směrem na Kladno a odtama na Libušín na bitvu. V autobuse jsem se seznámila s velmi sympatickým Slovákem Michalem, se kterým jsem pak strávila nemalou část odpoledne a večera, když jsme se koukali na bitvu, když jsem čekala, až Thrainova skupina doschůzuje a podobně.

Celou cestu mi ten pacholek Thrain nezvedal telefon, takže jsem musela zaplatit nechutné vstupné sto Korun a pak jsem se vydala ho hledat po táboře. Kupodivu jsem na něj narazila skoro rovnou, procházel se a meditoval jako počestná mnich. Když jsem se ptala po České Korouhvi a Sempitermu, tak mi řekli, ať se kouknu do tábora číslo jedna, kde jsou samé ortodoxní skupiny, že oni to takhle hrotí. Tábor byl rozdělen na tři skupiny a byl to jakýsi skanzen různých období a různých řádů, jak žili, jak se připravovali na bitvu a tak podobně. Tahle bitva byla dost netypická, protože se tu v jednom boji setkaly všechny možné doby středověku, na jedné nebo druhé straně.

Před bitvou jsem se do tábora nedostala, jen jsem si tam odložila baťůžek se spacákem a bundu na večer. Ani mě tam nepustili, že prej bych jim porušila dekórum. Tak jsem se sbalila a vyrazila se naobědvat. Potom jsem se konečně dovolala a setkala s Michalem a jeho kamarády a koukali jsme na bitvu. Počasí se fakt vyvedlo, bylo krásně. Takže jsem musela před koncem zdrhnout ze sluníčka pryč a jít sehnat něco k pití, abych nedostala úpal. Škoda, že jsem takhle přišla o volný souboj těch dvou stran, ale asi jsem o nic nepřišla. Bylo to hezký, ale že bych to musela vidět dvakrát... Jela jsem tam spíš za atmosférou a lidmi, než na tu samotnou řežbu.

Po bitvě jsem začala prolejzat tábor a potkala jsem Jirku odnaproti se svojí novou slečnou Eliškou, která se mi moc líbí (jako hezká je taky, ale jinak je fajn i jako osoba :). Taky jsem se konečně dohledala Thraina a vyrazili jsme na pivo. Trochu jsme pokecali, ale pak mě zase opustil, takže jsem vyrazila s Jirkou a Eliškou obejít skanzen a stánky se středověce laděným zbožím. V sedm mě oba opustili a nechali napospas té pakáži šermířské.

Asi hodinu jsem se tam toulala tak sama a pak jsem zase potkala Michala, tak jsem se nasádlila k nim do tábora. Mezitím jsem řešila, že přijede bratr, protože máti mi nabídla, že by pro mě přijela, a pak mi volal Ajdam, že to bude on. Tak jsem si říkala, že by byla blbost, aby jel na otočku, takže nakonec vyrazil v půl osmé. V devět mi volal, že je někde na Kladně a že neví, jak jet dál, ale pak kdesi spatřil ceduli Bitva a když podle ní jel, tak brzo dorazil do Libušína. S Michalem jsme mu šli naproti. Rovnou mě stáhnul o stovku, když sem mu já bláhová nabídla skvělou gulášovou polívku za 25Kč. Milostpán chtěl guláš s kolínky za 60 a ani pivo si dát nemohl, takže dalších 30 za kolu...

Sempitermus pořád schůzoval a nechtěl mě tam pustit, nebo mě to nebavilo (to když mě tam konečně pustili). Nachodila jsem tam aspoň deset kilometrů za to odpoledne a večer. Z bitvy do tábora, z tábora ke stánkům, z tábora Sempitermu k tomu druhému, do hospody, zpátky, pro bratra na fotbalové hřiště... Kolem desáté Thrain konečně doschůzoval, to už byl bratr na místě, takže jsme pak vyrazili do hospody k venkovnímu krbu, kde se zpívalo, popíjelo, kecalo a vůbec tak nevážně krafalo. Po půlnoci jsme se rozhodli, že vyrazíme domů, začalo být docela zima a taky jsme nechtěli zůstávat moc dlouho. Těsně za vesnicí nás zastavili policajti, bratr byl strašně vysmátej z toho, že nadejchal 0,00%°. Trochu jsme se sice děsili, že nám začnou kontrolovat povinnou výbavu, o které jsme byli přesvědčeni, že jí otec v autě ani nemá (neřku-li, že jsme jí ani nedali dohromady :). Věděla jsem o prošlé lékárničce, ale ten zbytek byl taky spornej.

V neděli jsem vyrazila na procházku Prahou s Pavlem. Stavila jsem se na Havelském tržišti doplnit korálky a stáhla jsem ho o 30 Kaček, protože jsem neměla dost. A pak jsem ho ještě stála útratu v Literární kavárně (vynikající ledové Frappé). Tak jsem si radši vybrala trochu peněz, abych se mohla pozvat v Dobré trafice sama. Taková klasika, tyhle dvě kavárny navštěvujeme snad pokaždé. Bylo krásně, prošli jsme se centrem, poseděli na Kampě, koukali na vodu, plánovali letní vodu, kecali o ničem a o všem a asi v osm to zabalili. Večer jsem původně chtěla vyrazit hrát do Crossu, ale byla jsem už pěkně utahaná, takže jsem nakonec zůstala doma a pro změnu hledala, co si koupím za nový počítač.

To samé jsem taky dělala celé pondělí, kde to bude, co to bude, kde na to seženu peníze... Roman mi sice poslal peníze, ale na fr. účet, protože na ten český to nešlo, a jak je teda vyberu, nebo co. Nakonec mi půjčila babička, ale penízky jsem dostala až ve čtvrtek. Večer jsme zašli s bratrem na pivo a pořádně pokecali o životě.

V úterý jsem absolvovala další setkání, dopoledne rodinné, přijel strejda Martin, ten kterému jsem dělala posledně ty vizualizace domečku, takže jsme si chvíli popovídali, ale nebylo moc času. Pak jsme měli domluvený oběd s našima a s Édou, to je ten, co je napůl v tom našem ateliéru. Mámu jsem vyexpedovala tak, abychom tam přišly včas, samozřejmě, že jsme na otce čekaly dvacet minut. Měla jsem chuť objednat si a najíst se. Takovej jsem měla hlad.

Odpoledne jsem šla vyřešit bylinky, abych se konečně pořádně vyspala, tak jsme daly dohromady směs sporýše (5x), tymiánu (4x), meduňky (2x), levandule (2x), šalvěje (2x) a měsíčku (1x), ale neměli sporýše, takže jsem si vzala akorát tinkturu z kozlíku, po které se taky dobře spinká. Kdyby to některá z čtoucích dam chtěla vyzkoušet, tak docela doporučuju, je to takový "ženský čaj", ale dělá to dobře :)

Na večer jsem rezervovala Literární kavárnu pro 8 lidí, ale během dne se mi lidi průběžně omlouvali, nebo se ani neozvali, takže jsme tam nakonec byli čtyři, s bráchou a Jirkou s Eliškou. Večírek to byl super, ale je fakt, že tahle naše Holešovická čtyřka se taky mohla sejít trochu blíže domovu.

Ve středu odpoledne jsem se vydala opravit saxofon. Docela jsem si to tam vyseděla. Pan Rada byl v zase ve skluzu, ale na druhou stranu jsem ho ještě jinak neviděla. Takže jsem si poseděla dvě hodiny a doufala, že to stihne, než budu muset vyrazit na volejbal. Nakonec jsem to v pohodě stihla. Tělocvična v jedné ZŠ na Petřinách je opravdu pidi, hlavně za tu cenu, ale jinak jsme si v osmi dobře zahráli. Ještě jsme si poseděli v pizzérii, kde nás skoro vyhodili, protože už zavírali, jeden maník tam řešil svojí Asijskou snoubenku, kterou ještě nikdy neviděl, a já tam řešila s klukama, jaký počítač si koupím. Takže to nakonec taky dost ovlivnilo můj výběr.

Takže další den dopoledne, když mi otec konečně přinesl peníze, a když jsem se konečně rozhodla, co teda chci a měla na to peníze, tak už ho neměli. Takže jsem si musela přidat tisícovku a vzít si krapet dražší model s televizním tunerem, který nevím, na co využiju, ale to je jedno. Za tu srandu to stojí. Je trochu menší, daleko lehčí a netopí (oproti tomu minulému), protože pokud nemusí, tak používá integrovanou grafiku, a zatím jsem vlastně ani jinou nepotřebovala. Nakonec je to ta nová deska i5 se čtyřmi jádry a k tomu grafika NVidia s 1GB paměti a RAMkou 4GB. Doufám, že tenhle mi nějakou chvíli vydrží. Taky jsem koupila dvě giga paměti pro ten druhý stolní počítač, udělalo mu to moc dobře :) Koupit jsem si ho šla až odpoledne, takže jsem ani neměla moc času si ho vyzkoušet. Vlastně jsem na to neměla pořádně čas doteď. Ale to neva, funguje to, umí to všechno, co chci, a je to hezký.

Poslední den před odjezdem jsem měla pořádně napraný. Na oběd jsem vyrazila do Dejvic s kamarádem Matějem, od příjezdu jsem měla děsnou chuť na smažený hermelín,takže jsem se ho dočkala. S hranolkama a půl flaškou kečupu :) Zato Kofolu jsem si chtěla dát celý týden, ale nikde jí neměli točenou. Takže jsem si jí koupila až v Plzni na nádraží při cestě zpátky do Lyonu.

Z Dejvic jsem jela na Břevnov na hodinu saxíku se Zdeňkem a skvěle jsem si zahrála. Pořádně jsem se odvázala a hrála i takové ty šílenosti, jak člověk lítá přes celý rozsah nahoru a dolů a strašně chychle a hrozně mě to bavilo. Odvázala jsem se do říše půltónů, jako ještě snad nikdy. A Zdeněk mi řekl, že takhle jako já nikdo nehraje, protože ostatní se drží stupnice, ve které se hraje, zato já ty stupnice naprosto ignoruju, takže si hraju tak, jak se mi zachce. Škoda, že je to tak daleko, fakt bych k němu chtěla chodit častěji.

Večer jsem vyrazila do Jinonic na návštěvu ke kamarádce Aničce z gymplu. Mají s Tomášem nový byteček a moc se mi líbí. Mají super terasu, dokonce za roh. A mají tam děsně moc kytek. Hlavně kaktusů. Dokonce dorazila i Brunďa, člověk se nemůže pozvat k ní domů na masáž, ale musí jet až do Jinonic, aby se s ní viděl...hrůza :)

Daly jsme si šumivé růžové, co jsem dovezla z Francie a bylo moooc dobré. Tomáš přišel později, takže jsme se z terasy už stáhly dovnitř a pak jsme si tak různě povídali, většinou spíše po dvojicích než ve čtyřech. Bylo to fakt fajn posezení. Musíme se vidět určitě častěji. Od Tomáše - kaktusologa - jsem dostala spoustu kaktusů a aloe a ještě něco dalšího zeleného, až už jsem musela říct, že nic nechci, že to musím ještě odvézt do Francie :) Stíhala jsem tak-tak předposlední metro a poslední trojku domů, musela jsem absolvovatv výšlap schodů na Masaryčce, ale stihla jsem jí. Doma jsem šla rovnou spinkat, abych byla čerstvá na nákupy a balení a taky tu hroznou dlouhou cestu zpátky do Lyonu.

Takže ráno jsem podnikla rychlé pivní nákupy, koupila jsem dva kartony plechovkového piva na sobotu a jedno balení Zlatopramen 11 6*1,5l pro mě na delší dobu. Pak sbalit tašky (přijela jsem se dvěma prázdnými a odjela se třemi nacpanými), dokonce dorazil i reklamovaný hrnec (naši si koupili nějaký super hrnce z titania a rozhodli se, že mi jeden dají, ale měl nějaký špatný povrch, tak jsme to hned reklamovali). Máti mě dokopala jít na jídlo do jídelny na rohu, protože otec šel v deset nakupovat, ale přišel až ve tričtvrtě na dvanáct, takže by nestihl ani to uvařit. Děsně mě oba vynervovali, že jsem se až začala těšit do autobusu, kde bude nuda, ale ticho a budu se moct vyspat. Ta cesta autobusem byla fakt nekonečná, příště asi poletím, jestli teda někdy ta islandská sopka přestane soptit, protože teď je to docela risk si teď kupovat letenku. Aspoň jsem se tam seznámila se super česko-francouzským párečkem (holka-francouzka umí česky), u kterého doufám, že se s nimi uvidíme hodně často. Chci kamarády! A hlavně česky mluvící!!!

A to by bylo všechno, doufám, že jsem podala vyčerpávající raport z mého týdenního pobytu v Čechách, psala jsem to aspoň tři hodiny, takže si toho važte :)

Záběry z bitvy: (jinak jsem totiž vůbec nefotila)

Tábor neboli skanzen. A taky davy lidí. To, co vidíte, je tak asi 1/20tina.

Jednání králů a začátek bojů

Tak třetina z celkového počtu šílenců, co se v sobotu odpoledne prohánějí po louce s mečema a v plné polní

Záběr zblízka na družinu Německých rytířů. Přesně uprostřed, ten, co je k nám čelem s tím kopím, to je Thrain. Hledat ho nebylo těžké: byl v bílém a o hlavu větší, než všichni ostatní :)

Ukázka táboru zblízka

A ještě jedna: s Thrainem a soudkem rumu :)

Jo a taky jsem mámě vyrobila indiána na krk. Dokonce dva, protože toho prvního jsem spálila. Mají děsně silný gril, chjo.