Carqueiranne

Byli jsme zas u moře. O čtvrtka do neděle. Heč :) Ale myslím si, že jsem si to docela zasloužila. Zvláště poté, co jsem tam loni strávila celé čtyři dni, kdy ostatní pařili, za počítačem a dodělávala svojí diplomku. Tak letos jsem nehnula ani prstem a čtyři dny jsem strávila s ostatními různými výlety, alkoholovým opojením a grilováním masíčka a zeleninky. Skvělý prodloužený víkend. A taky velice příjemná změna počasí - konečně sluníčko a vcelku teplo po dvou týdnech, kdy v kuse jen pršelo.

---

Poučeni minulými lety, vyrazili jsme ve středu večer, ale opravdu večer, asi v půl dvanácté (mimo jiné jsme měli do jedenácti s kapelou zkoušku) a na místo určení jsme dorazili asi ve dvě ráno. Romain si půjčil od táty auto, abychom nejeli tou jeho plechovkou, co by se mohla v průběhu cesty rozpadnout. Takže 15 kilometrů před výjezdem z dálnice u Toulonu (takže skoro na místě) začalo vyluzovat podivné zvuky, klepání, tak-tak-tak-tak, jeli jsme jako traktor. Pozdější návštěva v servisu zjistila, že je v háji motor a že to nemá smysl opravovat, takže jsme od pojišťovny dostali půjčené auto na jeden den a cestu zpátky a Romanův táta se rozhodl, že tam to auto nechají a nebudou ho ani opravovat. To jen tak na okraj.

Nicméně do Carqueiranne jsme dorazili v pořádku, tentokrát jsme si ani nenechali nikde v Marseille ukrást věci, a setkali jsme se tam s Pierrem (domek jeho prarodičů), jeho slečnou Julií a Loreline, co jsme u ní byli v červenci na návštěvě. My jsme přijeli ještě s Dorianem, který byl v Carké taky už loni. Docela komorní oproti jiným ročníkům, ale všichni jsme se shodli na tom, že to nebylo na škodu. Taky jsme místo obvyklých čtř hodin potřebovali jen jednu na úklid.

Rovnou jsme zasedli v kuchyni a začali likvidovat ty zbytky alkoholu, které dovezla osádka druhého auta. Já jsem to zabalila první, "už" v pět ráno, protože jsem byla docela unavená z práce, kde jsem celý den skoro usínala. Romain s Julií strávili brzké ráno hraním sportovních her na Wii a neobtěžovali se jít spát, protože to je prý ztráta času.

Před polednem jsme se vypoklonkovali z baráku a jeli k Pierrovým rodičům na oběd. Bylo to od nich velmi milé, že nás pozvali. Ještě štěstí, že nás nebylo víc, to by nás asi tak vroucně nepřijali. Já jsem si moc užívala toho krásného počasí, navíc mají moc pěknou zahradu, takže jsem se okamžitě rozeběhla s foťákem a zachytila pár pěkných detailů. No řekněte, čekali byste jen takhle z ničeho nic na zahradě citrony? V květnu?

Cosi, co jen vypadá jako kopr, ale líbil se mi hlavně detail.

Odpoledne jsme se ještě vydali na nákupy do Carrefouru, náš košík čítal několik lahví lihu naředěného na 40 a více procent, vína, piva, aspoň pět kilo masa na grilování a klobás a brambůrků. Večer jsme grilovali. Přišlo pár lidí, ale ne zas tolik, takže to pořád ještě zůstalo v docela komorní atmosféře. Jen mě tam dost rozčiloval jistý Gerard, který mluvil brněnským přízvukem (prý typický marseillský přízvuk), i já to v tý francouzštině slyšela, hlavně jsem mu skoro nerozuměla, a krom toho ani nebylo o co stát mu rozumět. Grilování mě baví. Baví mě taky vařit, starat se o oheň, obracet maso, naložit ho (zapoměla jsem si vzít koření a nechtělo se mi nic kupovat, tak to vyřešil svazek petrželky a palička česneku, taková marináda je nad všechna koření!) a vidět, že to lidem okolo chutná. Roman mi pořád říkal, že se do toho nemusím tolik angažovat, ale mě to fakt bavilo. Jo a taky jsme grilovali spoustu zeleniny, nejvíc miluju cuketu lehce potřenou česnekem, ale i papriky či žampiony nebyly špatné. Cibule je klasika a rozpečený hermelín zmizel tak rychle, že jsem ho skoro ani neochutnala. Fotky bohužel nejsou.

Další den se půlka tábora rozhodla, že půjde na "acrobranche", přemýšlím, jak se tomu říká u nás. Je to v lese, mezi stromy je natažená spousta provazů a mezi nimi různé překážky, takže chvíli lezete, chvíli se vznášíte ve vzduchu, někdy jdete po provaze, kýváte se na kládách, nebo se vezete na skobě z kopce dolů. Zespoda, s flaškou růžového, to bylo opravdu poučné :) Až jsem tam z toho usnula. Podruhé jsem ještě usnula, když jsme se byli podívat na nový Moradův loft (Morad je ten kluk, co byl s JM un nás v Praze). Prostě jsem se svalila na pohovku a najednou mě budili, že už jdeme. Večer se opakovalo to samé, jako den předtím, ale tentokrát jsem se už moc neangažovala. Hlavně taky proto, že s barbecue začali až asi ve dvě ráno, a já si šla lehnout už někdy v 11. Byla jsem unavená, sledování rozhovorů tolika lidí najednou mě unavovalo ještě víc, takže jsem se ani nesnažila vydržet dýl.

V sobotu jsem se už nakrkla, že jsme třetí den na jihu u moře a ještě jsme ani nevylezli z chalupy těch 150m dolů k pláži. I když bylo moc krásně, tak na koupání to rozhodně ještě nebylo, sluníčko sice pařilo, ale všudypřítomný vítr zavinil, že i tak nám byla docela zima. S Romanem jsme vstali asi v deset, pouklidili ten čurbes v kuchyni a na terase, a když ani pak nikdo ještě nevstal, tak jsme se sebrali na procházku a na romantický oběd ve dvou v nějaké příjemné restauraci s výhledem na přístav. Dali jsme si oba kýbl mušlí, ani jsem je nemohla sníst, takže jsem jich tam skoro půlku nechala. Ale i tak jsem měla pocit, že jestli exploduju, tak ze mě ty malé oranžové mršky budou lítat po desítkách :) Jinak ostatní se ozvali asi v půlce našeho oběda, zajímalo by mě, v kolik šli vlastně spát.

Ještě stále jsem nepochopila lidi, kteří na prodloužený víkend jedou na jih, a pak ho stráví zavření v temném obýváku před předpotopní televizí hrama na Wii a playstation. Tak jsem se odpoledne sebrala s knížkou a šla si sednout k příboji, číst si a poslouchat ten příjemný šum moře. A cítit tu skvělou slanou a studenou vůni, kterou nikde jinde nenajdete.

Večer jsme jeli k Loreline do baráčku na další párty. To je ten skvělý dům nad Toulonem na kopci, s tím super bombastickým výhledem na přístav a město, se třemi patry tak důmyslně propojenými... Znovu jsem si musela vyfotit výhled. Až bude chvilka, možná ho srovnám s tím loňským... Určitě ale vím, že je tam nový jeřáb ;) Jinak po skvělé večeři v podobě grilovaného masíčka, brambor a salátu jsem opět vytuhla, zato jsem se krásně vyspinkala (poté, co jsem byla Romanem odvedena do opravdové postele :).

A poslední den? Poklidili jsme v domečku a vyrazili do Toulonu, vyzvednout vypůjčené auto, hodit věci k Pierrovým rodičům a odtama do Toulonského přístavu, kde jsme si nejprve sedli na drink a pak na večeři. Přišla Loreline, ale zase tam nebyla Julie, která zůstala u rodičů, takže nás bylo pět. Nějak jsem se ocitla na té osamocené větvi, takže jsem se jako obvykle věnovala svému salátu a moc se nesnažila pochopit diskuzi na druhém konci stolu. Porce byly opravdu velectěné, doteď přemýšlím, proč jsem si nedala ty obří krevety, ale salát, ale to se někdy stane, že se trochu sekneme ve výběru. I tak jsem měla pocit, že tu cestu autem po dálnici nepřežiju. Za vinu bych to dávala i sluníčku, takový lehký úpal se projevuje stejně. Ale naštěstí jsem se v autě docela vyspala. A domů jsme dorazili asi ve dvě, jen jsem dala do vázy naprosto úžasně vonící kytici šípkových růží, co jsem dostala od Pierrovy maminky (poté, co jsem je tam pět minut očuchávala a odmítla se od nich hnout), a okamžitě jsme zalehli do postele.

Letos to bylo nějaké kratší, nepříliš akční, ale stává se z toho dobrá tradice a rozhodně jsme si užili super víkend, a to je to hlavní!