Voda, čaj, Mrazík a tak...fajn odpoledne!

Včerejšek byl nakonec strašně fajn den. Sice jsem celý den úpěla, že mám chuť na čokoládu, ale jinak jsem ho završila haluškama se zelím, takže si myslím, že už můžu jíst prakticky všechno! :) Vstala jsem v poklídku někdy mezi desátou a jedenáctou, pěkně vyspinkaná, a přesunula se ke kompu vysondovat, kdy Romain dorazí do civilizace. Mezitím jsem si uvařila mňamkovej kuřecí vývar s rejžičkou a mrkvičkou a trochu prolezla net, asi 5x zavolala našim něco s nimi probrat a taky jsem zdolala hory oblečení po návratu z výletu.

---

Venku navzdory všem předpovědím od doby, co jsem vstala, nezapršelo, dokonce se střídavě honily mraky a sluníčko, takže vlastně bylo moc pěkně. Jenom trochu fičelo, ale na to jsme my Pražáci v zimě zvyklí, no ne? Nakonec jsme se sešli až ve čtyři, ale zas jsme se srazili ve dveřích, protože jsem se šla obouvat, že už tu sakra musí být, zaparkovat auto nemůže trvat půl dne, a zrovna v tom okamžiku zaťukal na dveře. Musela jsem vyvenčit svojí novou sukni z toho gothic obchodu a taky trochu rozšlápnout nový "ála"Martensky a musim nekriticky uznat, že mi to slušelo :)

Vyrazili jsme směr Vieux Lyon, ale nakonec jsem se rozhodla, že bych radši na Croix-Rousse do svojí oblíbený kavárno-čajovničky. Chtěla jsem si taky koupit nějakej sypanej čaj, takže se to tak hodilo. Byla to příjemná procházka, protože svítilo sluníčko, v těch úzkých uličkách ani moc nefoukalo, potkali jsme nádherně nasvícený kostel St Nizier z nějakého 12tého století, jestli si to dobře pamatuju a tak. Cestou jsem ukusovala bagetu, protože už jsem vážně měla hladíka. Ale moc mi nechutnala...pořád vzpomínám na tu bagetku z Frontignanu v září, asi se tam příště vydám na výlet, protože to byla naprostá extáze! Jak jsme spořádali asi 10 teplých baget v pěti lidech... mmm, to byly časy!

V čajovně jsem se rozhodla, že si dám Fancy Oolong, kterej je samozřejmě vícenálevový, takže jsem musela tomu klukovi, co nás obskakoval, vysvětlit, co chci. No byla to sranda, Romain rudnul, já jsem měla co dělat, abych se vyžvejkla a kluk se jen smál. Nakonec jsem dostala tu nejmenší litinovou konvičku, co tam našel, čaj extra vedle to šálečku a na zavolání mi to zalil znova. No sice to nebyl úplně pravej vícenálevák, ale i tak to nebylo vůbec špatný, druhej nálev byl fakt moc dobrej a třetí měl zas taky jinou chuť. Romain si dal čokoládu se šlehačkou a celou dobu mi dělal hrozný chutě, parchant! Ale nakonec si se mnou dokonce dal i trochu toho čaje a tvářil se, že mu chutná :) Mno, takže až příště přijdu do tý kavárničky, tak se budou chlapi předhánět v tom, kdo mě NEbude obsluhovat, už to vidím. Odnesla jsem si aspoň Darjeeling, jen jsem chtěla 50g místo už navážených 100g... Romain se o mě vyjádřil, že jsem "difficile, embêtante a chiante", jako že to se mnou není lehký, že jsem otravná, a to třetí slovo bych přeložila asi jako srací....haha :) Aspoň se tu jednou trochu poučí, jak se pije čaj!

Když jsme se vydali cestu zpátky ke mě, už se začalo stmívat, protože jsem ten čaj cucala aspoň hodinu, ale zase to bylo všechno moc pěkně nasvícený a taky byly dobře rozložený mraky na západ slunce, takže jsem ještě chvíli otravovala s foťákem a tak, ale už si asi zvyknul, no... Koneckonců já už se taky pomalu přestávám divit Francouzům.

Doma jsem se vrhla do přípravy večeře, již zmíněných halušků se zelím. Recept na zelí jsem vyzískala od tatíka už odpoledne, ale stejně jsem ještě asi 3x volala mámě, třebas že bych chtěla po Martinovi, co je v Praze, poslat tvaroh na Míša řezy a Hermelíny na tu párty, a tak... No a taky kvůli receptu na halušky, protože jsem sice vytáhla suroviny, ale nějak jsem nevěděla kolik čeho, takže po pěti minutách přemýšlení jsem řekla, že bude lepší zavolat. Tak z toho měl taky srandu. No a ještě k těm telefonátům, když jsem skončila ten první, tak mi řekl, že česky mluvím pěkně rychle a taky se u toho rychleji pohybuju a tak. Tak jsme chvíli s mámou polemizovaly nad tím, co řekli kdysi nějací Finové či kdo, že Češi mají slovní průjem a že u toho nedýchají. Asi tak minutu na to na mě Romain vrhnul zděšený pohled a zeptal se mě s nesmírnou starostí, "tu respires?" (dýcháš?), což jsem už nevydržela a rozesmála se, protože přesně o tom jsem zrovna mluvila...Haha, tak už to máme zpečetěný, Češi při mluvení nedýchají. No a co, Francouzi zas po sobě jen pořvávají...

Tak co dál, jo, v průběhu vaření se mi ozval Paul, jak se teda domluvíme na zejtra na brusle, tak jsem s ním prohodila pár písmenek na MSN, ale musela jsem se jít starat o zelí, takže se žezla uchopil Romain a začal si s ním psát... Fajn, no...tak když je to baví... Napsali si o tom, jak je to se mnou težký, že jsem tvrdohlavá a tak, a Paul si postěžoval, že jsem mu zakázala dát si do čaje cukr...hahaha. Ale oba napsali, že dobře vařím (mimochodem jiná možnost se ani neuvažuje!) a taky jsem se dočetla, že to z kuchyně skvěle voní :)

Výroba halušek byla krapítek ztížená tím, že tu nemám patřičné vybavení, ale Češi mají zlaté ručičky, takže si vždycky pomůžou, takže Romain dostal do ruky kelímek od Fromage blanc a nůžky a měl za úkol udělat do dna pár děr...dovolila jsem mu, že nemusí být přesně kulaté (nebo by mě zabil ;) ). Takže jsme dali vařit halušky a co se pak nedočtu, že se těšil, jak se dozví něco novýho českýho, ale že to byly jen noky... NOKY, chápete, NOKY?? Maminčiny výtečné Vídeňské knedlíčky si dovolil nazvat noky! Pche. Naštestí moravské zelí se špekem a octem (kterej měl za úkol donést) neznal a kombinaci s haluškama taky ne, a taky mu to chutnalo, takže jsem ho nemusela zardousit.

Večeři jsme si dali zase na zemi u mého rozkládacího stolečku z bedny od pomerančů a slepených desek z Ikei, přes to šátek jako ubrus a místo židlí polštáře. Už si trochu zvykl, ale stejně se tam usazoval stylem skládací metr. Já jsem si dala taky trochu, abych zjistila, že už jsem docela ok, takže jsem se konečně trochu po třech dnech najedla. Zbytek večera jsem měla chuť na čokoládu, ale dám si jí ještě později, protože to nechci přehnat.

Pak rozsvítil svíčky (co měl za úkol dotáhnout od toho minulýho čtvrtka, kdy jsem si hrála a zpívala a neměla si čím udělat romanťiku), protože jsem měla udělat menší koncert s kytarou, ale nakonec jsem zahrála akorát Robinzona od Nohavici a začala hledat na netu toho loutkovýho Robinsona od Borna, kterej se mi vždycky vybaví, když hraju tuhle písničku, protože ten film je naprosto dokonalej. Nakonec jsem našla akorát asi 4 fotky z toho filmu, ale byla tam vidět poetičnost tohoto dílka.

Ani nevím, jak k tomu nakonec došlo, ale zkoukli jsme celýho Mrazíka se simultánním překladem do Francouzštiny (uff). Asi aby pochopil, proč jsem okolo něho oběhla to kolečko, když tvrdil, že je mu zima, a zeptala se ho, jestli je mu teplo. V půlce se nám to vyplo, protože jsme to sledovali přímo z netu, takže jsme museli půl hodiny čekat. Mezitím jsem mu ukázala Woody Allenovo What happens during the ejaculation?, nebo Příhodu s ovcí ze stejného filmu, taky jsme koukli na Lego Svatý grál od Monty Pythonů a tak... Pak jsme dokoukali Mrazíka, scénu s oběhnutím jedličky jsme prokecali, tak jsem ji musela vrátit zpátky, ale teď aspoň zná náš kultovní film, u kterého jsem si i po deseti letech, co se mu systematicky všechny Vánoce vyhejbám, pamatovala většinu písniček a spoustu dalších rozhovorů a hlášek...no jo, co se v mládí naučíš... :)

Když to skončilo, bylo půl druhý, tak se mi ho nechtělo hnát autem někam padesát kilásků za Lyon, proto jsem mu nabídla, že tu může přespat. Jelikož se nám ale ještě vůbec nechtělo spát, tak jsme začli koukat na další dílka. Dali jsme si takový malý slovanský večer, protože jsem odkudsi vyhrabala Fimfárum. Tam už ten simultánní překlad nebyl taková sranda jako u Mrazíka, ale šlo to, zvládla jsem mu vysvětlit Až opadá listí z dubu, Frantu nebojsu a Lakomou Barku. U Fimfára už jsem to vzdala a taky po deseti minutách řekl, že netuší, o čem to je. Ale už jsem fakt nezvládala, tak jsem to vypla a šli jsme spát. Nejtěžší bylo stihnout vysvětlit všechny ty vtipy pro dospělý, který tam Werich má, ale bojovala jsem srdnatě...hráli jsme zase naši hru "dokonči větu, co jsem načala". Rozhodně to bylo jednodušší jak Na samotě u lesa ;)

Jo a spát, to ještě úplně ne...otočili jsme hlavy v posteli na druhou stranu ke zdi a začli jsme kecat, takže jsem v půl páté ráno zastávkovala a řekla, že už bych se fakt chtěla aspoň trochu vyspat. Jo jinak, co ta voda v tom nadpisu....on totiž podle mého názoru vůbec nepije, no...a já podle jeho názoru piju moc. Je fakt, že mám pořád po ruce sklenici vody a pořád do sebe něco leju, a že jsem přes noc vypila půllitrovku vody, ale mě voda chutná, tak co bych si nedala!

V noci si Jones dvakrát stěžoval, že děláme bordel, jednou to bylo o půlnoci, kdy to streamovaný video z ničeho nic začalo hrozně řvát, podruhý měl kecy, když jsme se porvali u dveří o to, kdo půjde první na záchod (vyhrála jsem!). Ale vzhledem k tomu, že v půl osmé začal zvonit jeho super budík a musela jsem jít zabouchat na stěnu, aby ho vypnul, a, protože ten budík zvonil ještě za půl hodiny a pak ještě za hodinu a v těch deset zvonil snad půl hodiny, tak ať mi vleze na hrb! Z postele jsme vylezli ve dvanáct a Romain se téměř ihned zdekoval, protože má prej odpoledne nějaký randevu a že se eště musí stavit doma.

Ale byl to fakt super den a večer, jak je snad vidět z toho slovního průjmu, co jsem tu dneska zanechala. Za chvíli půjdu s Paulem na brusle, tak se kdyžtak ozvu, kdyby se stalo něco přelomovýho!