10 km na kole k moři aneb Montpellier

V pátek v 16,03 nastaly prázdniny, v momentě, kdy jsem zmizela ze školy. Na hodnocení atelieru jsem dostala 11, což sice bylo ve spodní třetině, ale prošla jsem a bylo mi sděleno, že mám ideu dotáhnout až do konce, takže mám spečetěny svoje zaječí úmysly udělat něco úplně jiného. A Serge na parasismique nám řekl, že máme ještě spoustu práce, ale že to oba děláme proto, abychom ten projekt odevzdali, tak doufám v deset bodů a nic více...ještě dva tejdny a je to za námi. Taky jsem ráda, že konečně Adamovi vysvětlil to, co jsem se mu snažila přetlumočit já, a to, že tam nemá dělat ozdoby, které k ničemu neslouží. Zejtra či přes víkend se na to musíme zase vrhnout.

---

Někdy kolem druhé hodiny odpoledne jsem dostala svůj první francouzský líbrsbríf. Hádejte, od koho...! No nebude to moc těžké, byl od Paula. Že mě tam nenašel (no je pravda, že sedávám plus mínus pořád na tom samém místě) a že teď musí na ňákou konferenci a až to skončí, že už nejspíš budu pryč (to už jsem byla dávno ve vlaku), jo a taky že čtu moc pomalu (tu knížku, co mi půjčil Romain), že 40 stran za dva týdny nic moc...viděl ji, jak jsme spolu byli v tom kině. Mno tak jsem naprosto omráčená s tím dopisem vystoupala po schodech na mezanin za Třemi Gráciemi, tedy za Annabelle, Pauline a Claire (což jsou jedny z mála Francouzek, který jsou chytrý a eště k tomu hezký) a hned si to chtěly všechny přečíst...hehe, takže teď už mi Annabelle nedá pokoj vůbec. No a jinak jsme si s Paulem smskovali, co jsem byla pryč, no... Ale kdybyste ho viděli, tak byste pochopili, že je fakt z jiný planety, než ze Země ;) Mimochodem jsem už teďka na straně 120 a když jsem mu psala, že jsem vyrazila na kole k moři, abych si mohla číst, tak mi odpověděl, že jsem fakt šikovná, když zvládnu najednou šlapat na kole a k tomu si číst...to má bod, ne? ;))))

Musím vám říct, chtít odjet z Part-Dieu v pátek večer, kdy navíc začínají prázdniny, to je opravdu nerozum... Bylo tam víc než hodně moc lidí a vůbec se tam nedalo hnout, takže příště odjíždím ve středu, jako dneska, kdy tam bylo jenom hodně moc lidí :-D V Montpellier jsem vylezla z vlaku a vybrala si jít jedním směrem, takže jsem z nádraží vylezla přímo do čtyřproudové silnice a musela se přes ní přebrodit a vrátit se do vstupní haly, kde na mě čekala Jana s nějakým kamarádem - Řekem. Cesta dom byla fajn, mluvili jsme anglicky a byla to sranda, taky jsme si pár ulic prohlídli dvakrát, jak ani jeden z nich moc nevěděl, kam jedeme, ale aspoň u toho byla sranda a nakonec jsme se domotali až na kolej.

Večer jsme se krapet nastrojily na jakousi párty u jednoho Amíka, co slavil narozky, já jsem si protestně oblíkla hodně barviček, Jana zůstala v černé, protože chtěla ukázat svojí novou sukni, a vyrazily jsme přes ulici a pár uliček do druhé koleje, jen v mikině! Párty, no...začátek byl v půl deváté, Jana ještě rychle dopékala narozeninový koláč (vždycky ztratí nervy a nakonec to narve do mikrovlnky...), přišly jsme asi ve třičtvrtě a nikdo tam nebyl. Ona se divila. Já ne. Taky jsem se naučila, že když něco začíná v osm, má smysl tam dorazit v půl desáté... Suma sumárum z párty je taková, že jsme se dobře najedly, trochu opily a šly dom, protože to tam bylo jak na samotce...skoro nikdo se s náma nebavil a nás to teda taky nebavilo. Původně jsme měly v plánu vyrazit někam do města tancovat, ale nakonec jsme došly na pokoj a už se nám nikam nechtělo, takže jsme načaly Džina s Toníkem a povídaly si :)

V sobotu jsem otevřela očka (nedobrovolně, Jana mi šlapala po hlavě...;) do plného sluníčka, které paří každé ráno do pokoje orientovaného na východ a venku to vypadalo krásně teple. Jana pořád tvrdila, že stačí ven jít v mikině...tak jsem jí poslechla, ale jen co jsme dorazily na kole k arkádám kousek od centra, tak jsem toho začala litovat, že nemám ještě něco na sebe, protože byl docela vichr a zas takové vedro taky nebylo (jako na to, že je začátek února jistě, ale ne na mikinu...). U arkád se v sobotu koná trh (ale není tak pěkný jako ten náš lyonský na Guillotière, přišel mi moc komerční a málo romantický, nebo jak vyjádřit ten pocit...), tak jsem si tam koupila snídani (bagetu a kilo oliv, v lednici zůstalo aspoň 30 deka), Jana hřebíček proti octomilkám (ha, taky vyzkouším!) a novou konvičku na čaj a vyrazily jsme do města. Kupodivu jsem si to tu od svojí poslední návštěvy docela i pamatovala, jako že jsem nešla někam úplně prvně.

Začaly jsme den kafíčkem v moc příjemný kavárně na rohu, škoda jen, že na zahrádku nesvítilo sluníčko, protože jsme radši před zimou zalezly dovnitř. Zjišťuju, že jsem strašně ukecaná...když já toho mám tolik co říct, a jen tak málo času...haha! Jana malinko upravila mojí poučku o tom "nediv se, jsou to Francouzi", ale obávám se, že to v původní surové podobě není publikovatelné, takže..."oni nemyslí, oni souloží". Ale nezní to už tak dobře, to je fakt!

Trochu jsme se prošly do města a udělaly zátah na slevy v obchodech... V Camaïeu jsem chtěla zkusit sukni pro mámu, ale asi bude muset zhubnout tak o dvě čísla, protože jsem se do ní tak tak nasoukala já, a za šest devadesát pět jsem jí tam prostě nemohla nechat, to dá rozum! Pak mě zatáhla do jinýho obchůdku, silně gothic, kde si právě koupila tu sukni, co měla včera, a nakonec jsem si tam i přes svoje počáteční protesty na moc velkou cenu za deset euro koupila supr sukni, takže teď mám dvě sukně na zimu (se stávajícími asi čtyři), tak je budu muset patřičně předvést ve škole, doufám, že teda nebude pršet, protože jinak budu muset na kole jezdit akorát tak v džínách.

Na koleji prej mezi Erasmáky řádí nějaká viróza, což se na Janě projevilo hned v sobotu, kdy jí nebylo moc dobře, takže jsme dorazily dom, najedly se a šla si lehnout. Já jsem vyrazila znova do města prošmejdit uličky a nadýchat se atmosféry. Taky jsem zavolala našim a mluvila s nimi skoro dvacet minut. Tak po pěti minutách jsem zalezla do Go sportu vybrat si nové brýle, protože staré jsem si rozlehla při posledním držkopádu na lyžích, no a k tomu se taky váže veselá nevoňavá příhoda. Celých těch 15 minut hovoru jsem si vybírala ty brejle, ke konci jsem začla něco nepříliš vábného větřit. Pak jsem si ještě pět minut zkoušela a potom stála tak deset minut ve frontě...a celou tu dobu u jedný kasy jakási načančaná babča štrachala v kabelce 24,95 za rukavice... Ale ten SMRAD, co se z ní linul, to cejtim eště dneska, to fakt nebylo ani možný. Za kasou stála slečna s kapesníkem přilepeným na nose, každou chvíli se zakuckala, ale bába pořád štrachala dál. Tak nevím, čeho to byla demonstrace. Já jsem zaplatila u vedlejší kasy 9,99 za brejle zlevněné z 24,95 a vypadla ven na čerstvý vzduch. Celý zbytek odpoledne jsem se toho nemohla zbavit, stačilo jen se přiblížit k nějakému rohu mírně označkovanému psy a bylo to zpět... No fakt veselej zážitek. Ještě k tomu umocněnej tím, že ta knížka, co čtu, se jmenuje Parfém a začátek popisuje tak na patnácti stranách, jak Paříž v osmnáctém století zapáchala... Bluh, jsem ráda, že žiju v době diskantů a furt je lepší navoněnej blbeček, než baba, která smrdí jak žumpa (no jo, okolo jedný jsem jela v pondělí, zrovna jí čistili, tak jsem se snažila objet to co nejdále...).

Z města jsem se vrátila asi v sedm, Jana se jen převrátila v posteli, tak jsem jí nechala spát a šla uvařit večeři, v klídku jsme se navečeřely a šly spát, abychom byly čerstvé na nedělní výlet. Ještě jsme si na google maps vybraly, že pojedeme vláčkem do Sète a tam se trochu projdeme a tak. Podle fotek i podle ortomapy to vypadalo lákavě.

Protože vlak nám jel v deset ráno a autobus v 9,20, zbyl nám čas na to dát si u nádraží v kavárně snídani a trochu se posilnit před dlouhým dnem. Cesta byla fajn a ani ne tak moc dlouhá, necelá půlhodinka, z okýnka na nás koukaly samé pěkné výhledy a hlavně sluníčko. Předpověď byla "větrno" a jak jsme byly přímo u toho moře, tak to vážně profukovalo všemi směry. Na sluníčku bylo vedro, ve stínu zima... Prolezly jsme pár uliček od nádraží směrem do centra, moc se nám líbily četné kanály s všudypřítomnými lodičkami a taky jsme se zasekly ve staré tržnici, kde jsme si nakoupily nějaké koření, mám cosi, co ani nevím, jak se jmenuje, ale začínalo to na M a chutná to jako špenát ;) Musím to zkusit na maso nebo na těstoviny! Pak jsme našly Office de tourisme a vysomrovaly jakousi přibližnou mapku městečka (i když už jsme hodnou chvíli fungovaly na té přesné vyfocené kousek od nádraží, ale manupulace s ní byla docela složitá) a rozhodly jsme se, kam všude se chceme podívat. Akorát že já jsem se někdy v této chvíli rozhodla, že bych si chtěla dát Moules frites, tedy mušle. Jana na to, že se půjdeme projít a pak zajdem na jídlo...tak jsem jí, neznalé místních poměrů, vysvětlila, že mezi druhou a sedmou je tu všechno zavřené a nikde se nenají (a za pár hodin to opravdu viděla sama).

Tak jsme zalezly asi do třetí hospody, kde měli mušle a vypadala ucházejícně a daly si menu za 13,20 Euro. Ale zase jsme se pořádně najedly, to jako že jo...když jsem pak šlapala na kopec, tak jsem to fakt dobře cítila! Z Jany vypadlo, že nejí ryby, ale dala si salát s nivou a prasátko a já jsem si dala svoje vysněné mušličky. A jako předkrm 4 mušle, 4 ústřice, 2 mořské šneky (ano, už můžu říkat, že jsem jedla bouďáky [to totiž Zdeňkova babička říká šnekům bouďáci, podle toho, že mají svoji boudičku - a jestli jsem kdysi nepsala, tak jak jsme byli v Lyoně v hospodě s jeho kolegy, tak tam měli "boudin" a Zdeněk na to jen - A máme tu bouďáky!]!) a jednu krevetu. Ta kreveta byla uvařená (kdežto ten zbytek ne...). No, když jsem se povznesla nad to, že při zakápnutí citrónem se ta ústřice hejbe, tak to bylo dobrý, dokonce můžu říct, že ty ústřice jsou vynikající, jen člověk nesmí myslet na to, že to žije... Mušle se taky hejbaly, ale šneci ne...to bych asi nesnesla, kdyby se hejbal celej ten sval, přeci jen ti obyvatelé plochých obydlí se jen zavlnili... Takže jsem poprvé jedla jídlo, které se snažilo utéci z mého talíře...a Jana se tím bavila, hlavně mým prvním pohledem, když mi to přinesli a když jsem zjistila, že se to hejbe... Bylo to dobrý, toť vše :) Mušle potom byly klasický, možná nejlepší z těch, co jsem dosud měla...protože jsem s nima nemusela zápasit, aby se pustily škeble. Jana si dala to svoje prasátko, které bylo dobře uvařené, a měla ze mě srandu.

Zbylý výlet byl fajn, vylezly jsme na kopec, odkud byl super výhled, akorát ta cesta tam byla krapet na houby, protože jsme šly po silnici, kde jezdila auta bez ohledu na okolí, stoupání místy hodně přesahovalo 12%, a ve vzduchu bylo cítit, že tam topí uhlím. Cestou jsme se ještě zastavily na hřbitově, byl tam krásnej klid! Jana tam jako šílená fotila porcelánový hřbitovní věnce...nová úchylka? Že by na ní takhle působila Francie? Potom jsme slezly zas dolů po druhé straně svahu směrem k plážím, odkud jsme se vydaly na cestu zpět k centru a k vlaku. Celkově se mi Sète moc líbilo, protože i když to městečko mělo na délku i šírku tak dva kilometry, působilo dojmem města. Díky své geografické poloze tam taky nebyla možnost postavit žádné předměstí, je to takový ostrůvek, na který zleva i zprava vede asi půlkilometrový pás pevniny. Jen u pláží bylo postavený takový to hnusný panelový hotelový centrum pro co nejvíc turistů...Janě to nevadilo, ale já tenhle typ baráků fakt nesnáším. Přitom den dva potom jsem viděla budovy se stejným účelem, ale tak 5x kvalitnější architekturu...nesnáším takový ty přímořský nebo horský vesničky, kde jsou předimenzovaný hotely, který jsou 3/4 roku opuštěný... A taky mi bylo líto těch lidí, co měli kdysi domečky s výhledem na moře a pak jim nějakej ko*** postaví tuhle hrůzu přímo před okna!

Protože jsme se rozhodly chytit vlak v 17,50 a ne až v sedm, tak jsme cestu na nádraží musely zvládnout během ne moc dlouhého času. Nechápu, jak to ta Jana dělá, když já udělám dvakrát tolik kroků jak ona, a stejně mám pocit, že za ní dobíhám! Vlak jsme stihly, opět jsme si kupovaly lístek na nic, protože kontrola nepřišla, ale tak aspoň jsme udělaly dobrej skutek a nepodváděly, žejo ;) Večer jsem byla tak unavená a bolely mě nohy, že jsem akorát zdlábla kus koláče, co Jana upekla a šla spát. Na pondělí jsem se totiž rozhodla, že vyrazím kolmo k moři. Dohodly jsme se, že se ještě spolu v poledne najíme, tak jsem udělala kuskus se zeleninou a všemi zbytky, co se doma našly. Bylo to dobrý. A taky jedno z posledních jídel, co jsem od tý doby snědla...ale o tom ještě později.

Vzala jsem kolo, trochu zvedla sedátko, jak to nebylo moc utažený (což jsem s postupujícím časem činila čím dál tím častěji...), a vyrazila do města a dále. Trochu jsem se zamotala v uličkách, když jsem chtěla objet historické centrum, abych nemusela šlapat nahoru a dolů, ale nakonec jsem se vymotala a dojela až k Antigoně (to je takovej megalomanskej projekt od Boffila, jako atmošku to má dobrou, ale jinak nechápu, co je na tom postavit novou městskou čtvrť, která se má tvářit, že je antická, případně klasicistní, nebo ještě spíše neoklasicistní. No nevim, nějak mě to nenadchlo, ale je fakt, že to tam žije a taky že nevím, co tam stávalo předtím...snad jen slumy!). Od Antigony jsem nabrala směr levý břeh řeky či snad kanálu a tudy víceméně nevím, jak, dojela až k moři. V jednu chvíli se sice při cyklostezce objevila překážka v podobě dvouproudého mostu a okolních čtyřproudých silnic, které nikde nešly přejít, ale povedlo se mi je přeběhnout a pokračovala jsem dále podél vody, až jsem dojela k jakýmsi domečkům jako pro Perského šacha. Pak jsem se napojila na jakousi cyklostezku se super povrchem i pro brusle a dostala se až k moři a nevím, jak se to tam jmenovalo. Asi to ani nemělo jméno...z jedné strany nebylo nic, z druhé další paneláky s výhledem na moře. Marně přemýšlím, kde jsem viděla ty ucházející paneláky...aha, už vím, okolo centra Montpellier staví novou výstavbu a tam stojí taky bytovky, který rozhodně vypadají líp, než to, co stojí u toho moře.

Na pláži jsem si našla betonové molo, které mě trochu přisunulo blíže k vodnímu živlu a tam jsem vytáhla knížku a přečetla asi padesát stránek. Nic moc, já vím, ale vemte v potaz, že to čtu ve francouzštině a že se snažím nepoužívat slovník. Stláskala jsem bagetku a jablíčko a asi za hodinu se vydala zpět. Chtěla jsem jet jinou cestou, ale bylo už docela pozdě a hlavně jsem nevěděla, jak to tam vypadá, takže jsem se vrátila tou samou cestou a někdy kolem šesté se vrátila na kolej. Ještě jsem si udělala čaj, stláskala druhou bagetu, kousek kuskusu a pak už mi bylo jen blbě... Chytla jsem tu jejich erasmáckou chřipku, ale jen mě bolí hlava a je mi blbě od žaludku tak, že nic nejím, a pořád bych jen spala. Nicméně kolovýlet to byl fakt super. Jen opravdu začínám cítit křížky na hřbetě, po půl hodině šlapání mě začalo bolet jedno koleno a po dalších dvou hodinách i to druhé, aby se to nepletlo. Domů jsem dorazila trochu polomrtvá.

V úterý jsem se rozhodla vyrazit do města na nějaký muzea. Těšila jsem se, jak využiju kartičky architektury, ale v Montpellier nejsou státní muzea, takže prd... Zašla jsem celkem do tří, jedno bylo zdarma, ale moc tam toho nebylo, hlavně pěkný stropy a ten barák, ve kterém to bylo umístěno. Druhé muzeum bylo o historii města a bylo to ve staré kryptě již neexistujícího kostela na jednom náměstí, kde jsme si v tom září dávali mušle, je tam totiž spousta zahrádek od restaurací a kaváren. Během 40ti minut jsem se toho dozvěděla spousty, ale jak mi bylo trochu nedobře, tak to bylo krapet těžký strávit. Naštěstí jsem na konci dostala sumárum, tak si to třeba někdy pročtu. Když jsem odcházela, ještě jsem se zakecala s týpkem, co tam dělá, a nakonec jsme stáli před vstupem, chytali bronz a kecali asi hodinu, než byl čas polední pauzy. A pak ať si Francouzi stěžujou na malý platy, když se přes den vykecávaj s turistkama! Ale bylo to fakt příjemný, asi se za ním zastavím ještě jak přijedu příště.

Ještě jsem šla do jednoho muzea, obrazů a soch, Musée Fabre, ale prošla jsem akorát aktuální expozici Emila Noldeho (některý ty obrazy nebyly vůbec špatný, třebas takový Vyhnání z ráje, že jsem si i koupila pohled) [dodám foto] a pak volala Janě, že je mi blbě a jestli mi někde nechá klíč. V kuchyni pod troubou bylo bezpečně, takže jsem šla ve tři spát, v sedm se vrátila Jana z Lídla z nákupu, trochu jsme pokecaly, napsala jsem 14 pohledů, pokusila jsem se do sebe vpravit trochu těstovin na sucho a kousíček bagety a šla jsem znova spát, protože mi z tý hostiny bylo dobře na nic. Jana se šla zeptat naproti do pokoje, jestli někdo nemá zvon na prošťouchnutí odpadu (jak si koupila tu konvičku a já jí koupila sypanou genmaitchu, tak se jaksi ucpalo umyvadlo ;) ), a nakonec to dopadlo tak, že jí tam v deset večer dva černoši vyšťourávali ze sifonu vlasy s čajem. A to se měla učit, protože dneska dělala zkoušku. Tak nakonec prohlásila, že má pravidlo, že když už jde na zkoušku nenaučená, že jde aspoň vyspaná ;)

Ráno jsme se rozloučily, já jsem se vyspala do desíti, posbírala si svoje krámy po pokoji, hodila klíček do schránky a vypadla do města na autobus. Měla jsem štěstí, na to, že jezdí dvakrát až třikrát do hodiny, přijel hned po mém příchodu. Trochu jsem se procourala po městě a když zrovna jela okolo tramvaj, tak jsem se svezla asi kilometr na druhou stranu starého města, protože mi ještě pořád platil lístek. Tam jsem to zase trochu procourala, něco vyfotila, už jsem se ani nesnažila tvářit nenápadně a "neturisticky", protože s tou krosnou, ze který visela igelitka a helma na kolo, to nějak nešlo. Dokonce se mě jedna baba v parku zeptala, jestli spím ve foyer...tak nevím, jestli tím myslela v průchodě. Neříkejte mi, že můj dlouhý kabát vypadá, jak kdybych s ním spávala na ulici!

Ve 13,01 jsem zapadla zpět do Musée Fabre na stálé expozice, na které jsem včera již neměla síly. No neměla jsem na ně síly ani dneska, ale za těch šest euro jsem si to odchodila a našla tam i pár docela dobrých věcí. Ale obecně sbírka nic moc. Jo, ale viděla jsem Dobrý den, pane Courbete!, takže jsem zase o něco kulturnější. Po dvou hodinách lítání po obrazech jsem si zašla na čaj, zeptala jsem se na poštovní schránku, abych ty pohledy neposílala až z Lyonu, a pádila na vlak. Musím říct, že jsem se na to těšila už od rána, co jsem vstala...zapadnout do sedačky a odpočívat. Jen kdyby hned za mnou neseděly dvě maminky s malýma dětma...hlava mi třeštila i bez nich...

V Lyonu jsem vylezla na nádraží a jen jsem si pořádně přitáhla kabát a nasadila rukavice, jaká tam byla kosa!!! Doma jsem zasadila kytičky, které jsem za svůj pobyt nasbírala, pokusila se do sebe nacpat další dávku "pates au sel" - těstovin se solí a dokonce jedno jablko, a jinak ležím v posteli a píšu. Pořád mi třeští hlava, i když jsem si ve vlaku vzala brufen 400, takže tuhle virózu nějak nechápu. No nic, snad se z toho brzo vyspím, protože zejtra máme nějaký plány s Romainem, že zajdeme do Vieux Lyon a pak ke mě a budou halušky se zelím (jsem zvědavá jak, když já už dva dny nemůžu jíst...) a taky trochu umění v podobě kytary. Jo a chtěl po mě ukázat, jak se dělá v AutoCADu, tak to bude veselý, protože si pamatuju tak akorát, jak se dělá čára, jak se měří a a jak přeukládává na AutoCAD 2000 :)

Na příští pátek jsem zorganizovala Hermelínovou párty, tak uvidíme, kdo nakonec přijde. V úterý přijede Jana, protože teď bude mít pro změnu prázdniny ona. Akorát, že já musím do úterý udělat něco na kostely a do pátku odevzdat parasismique a něco vymyslet na projekt... To bude zase veselej tejden. No nic, teď si půjdu lehnout a budu doufat, že už mě zejtra nebude bolet škopek.

Výlet to byl fakt super, ale jsem ráda, že už jsem doma, ve svým, a hlavně můžu spát ve své megapohodlné postýlce místo na zemi ve spacáku.