Indonéský deníček 6 - Návrat ztracených duší

Venku pomalu začíná podzim, tentokrát už asi definitivně, ani babí léto nám ho nejspíš nevrátí, tak je čas zavzpomínat na letní dovolenou a to teplíčko tam. Docela bych si dala, ale asi už jsem zapomněla na to dusno, pálivý jídlo a modlitby ve 4 ráno, ono by mě to rychle zas přešlo... Navíc nemohu odolat povzdychu slečny Lenky, že jsem psaní v nejnapínavějším skončila :)

---

Bertík odcházel v osm ráno po docela krátké, nevinně tulicí se noci na 80ti centimetrové proleželé matraci přímo na zemi. S budíčkem na modlitbu (Ježíši Kriste!), samozřejmě. Nova se mě ujala na celý den a přichystala mi další výlet.

Kterej magor jede v tomhle počasí na pláž?? Ale nakonec bylo fakt pěkně.

Toto je prosím tabák. Že jste to nepoznali? To mě těší, přijdu si méně negramotná. Však počkej, až někdy uvidíš bazalku a dobromysl!

Po rychlé snídani v tom zeleném bufáči u cesty jsme vyrazily opět na pláž, protože nám Nathan psal, že tam je i s Edi a jejím manželem. Tak jsme si tam kecli pod slunečník a zůstali tam o trochu déle, než posledně. Jak jsem viděla pláž a moře, tak jsem se šla proběhnout a bylo to opravdu příjemné. Jak tady člověk skoro nechodí, jen se nechává vozit jako balík na motorce, tak se mu moc pohybu nedostane. Na druhou stranu ta jejich strava taky moc výživná není, takže se to asi vynuluje.

Sluníčko na mě začalo mít docela efekt, že jsem změnila barvu z bílé na slonovinově bílou. Pokud jsem se teda netransformovala spíš na plameňáka. A vyskákaly mi pihy.

Nova i s novým šátkem.

Dneska, v pondělí, snad konečně přijede brácha. Už jsem se na něj těšila, ale na druhou stranu mi vlastně až tolik nechyběl, protože jsem se tam s jeho kamarády měla opravdu královsky. Nova se o mě starala přímo ukázkově a teď jsem měla i nového "pečovatele", takže mi fakt ke štěstí moc nechybělo. Zatímco my jsme byli na pláži, brácha asi doma vyspával protože za sebou měli docela dlouhou cestu z Gili zpět do Jogji. A ještě stále měl tu silniční lišej, tak to asi taky nebyl zrovna pro něj zážitek ta cesta a tak.

A jak teda bylo na pláži? No krásně, sluníčko, džusík, pohoda a tak... A taky velký vlny a blbá běloška, co nevěděla, jak jsou vlny v oceánu silné, a nebýt těch dvou svalnatých mladíků, kteří se pro mě vrhli do vlny a fakt mě vytáhli ze všech sil a dost na poslední chvíli, asi jsem vám tu ten blog už nepsala. No jestli někdy pojedu do Bordeaux, tak si dám větší pozor, slibuju. A v té Casablance, kam jedu za měsíc, taky. Fakt. Pořád jsem totiž čekala na vlnu, která by mi pomohla se dostat na břeh, ale ona nějak nepřicházela a já se místo toho vzdalovala. Nathan pak říkal, že by tam pro mě skočil, ale že zrovna přišli ti chlapi. No dobře udělal, podle mě by na to neměl sílu.

Zachráněná a vyřízená!

Potom mi Edi poradila, že jim mám něco za to dát. Peníze nechtěli, ani cigára si nevzali...akorát jsem jim vyplnila nějakej papír...ale žádný údaje jsem tam vlastně nepsala, takže nevím, k čemu to měli. Asi aby měli dobrej pocit a statistiky, že zachránili bílou princeznu z vln.

Roztomilej prcek s drakem.

Potom nás Edi pozvala domů k sobě, protože to bylo nedaleko, po cestě, a protože je to taková mamča-pečovatelka. Cestou, když jsme se vraceli od moře, tak po cestě tam bylo nějaký zastavený auto, asi mělo poruchu. Tak místo výstražnýho trojúhelníku tam dali svítivě zelený palmový listy. Tak to na tý cestě bylo i docela vidět. Škoda, že jsem to nestihla vyfotit. Originální. Jako celá Indonésie. Mají podobně zlatý ručičky, jako Češi. Není? Nevadí, vyrobíme.

U Edi jsme absolvovali "sprchu", teda Nathan a pak já, protože jsem byla samozřejmě celá zlitá a měla jsem na sobě tak třičtvrtě kila písku. Poté, co jsme byli pozváni na večeři, a jaksi se nedalo odmítnout (prý je to velmi neslušné, tak jsem rezignovala...vaří docela dobře na místní poměry), jsem tam šla znova a umyla si ještě půl kila písku z vlasů. Pak jsem se s Edi asi pět minut hádala, že si mám vzít její tričko, až jsem jí nakonec udělala radost a i jsem v něm odešla, a pak jsem ho vracela po Nově.

Doma jsem se chtěla akorát převlíct, a možná pozdravit s bráchou, ale ten spal jak zabitej, takže se mi ani nepovedlo ho nijak vzbudit, i když jsem tam potmě vrážela, do čeho se dalo, a nemohla najít žádnej rozumnej kousek garderóby. Odtama jsme jeli, překvapivě, do kampusu, a tam jsme, překvapivě, muzicírovali. Nemůžu říct, že bych se vysloveně nudila, ale někdy jsou moje dny až nechutně jednotvárné. Ale i tak mě to baví. Jo a taky jsem hrála s Nathanem badminton, tulila se k velešťastnýmu Bertíkovi a čekala na bráchu, až se teda konečně zjeví.

Zjevil se i se Sárou. Už jsme byli částečně upravení několika flaškami piva, které jsem velmi štědře dotovala (no co, na Indonéské poměry je 25.000 Rp hodně, ale na Francii jsou 2€ stále ještě relativně v pohodě). Povedlo se mi ho taky přemluvit, ať doma vyhrabe tu meruňku, co mu Sára přivezla, aby ostatní mohli ochutnat. Mohlo nás napadnout, že ta půllitrovka padne celá, a že nám bude druhej den docela blbě, ale večer to byl fakt krásnej a jen tak na něj nezapomenu. Máme i pár videí, ale nic moc na nich není, teda hodně keců, a pak sem-tam něco, co hrajeme, ale to nejlepší už asi bylo za námi (na to už jsem přišla před časem, že buď se dá hrát, nebo pít, ale obojí dohromady moc nejde).

VIDEO (černá v HD): http://reddevillenka.rajce.idnes.cz/Indonesie_-_vyber/#DSCN5933_3_002_vitaci_vecirek.jpg

S jejich velkou hitovkou, kterou zpívali pořád, až jsem jí nakonec nemohla skoro slyšet :-P Ale ten předchozí večer jsme hráli fakt líp :)

Máma mi říkala, že mi po Sáře posílá dáreček. Netušila jsem, co to mělo být, ale musím čestně prohlásit, že jsem opravdu nečekala, že dostanu na druhém konci planety někdy ve tři ráno obálku s mými fotkami, když jsem byla malá. Tak mě to dojalo, že jsem se tam z toho Bertíkovi v náručí rozbrečela. Bráchu to dojalo taky, a když to potom psal našim, tak jsme byli dojatí všichni. Ale nastěstí jsem dlouho nebrečela, protože jsem pak ještě muzicírovali, zpívali několik českých písniček i s bráchou, a taky hráli badminton. Ještě jsem od Sáry dostala tyrkysové háčkované naušnice od kamarádky, o které jsem jí poprosila, protože jsem jednu ztratila a jsou fakt pěkné.

Už ani netuším, v kolik jsme to zabalili, kdo nás odvez domů, ale Albertho spal zase u nás. Tak mělo to výhodu, že jsme pak měli dvě motorky, jednu měl brácha, a Nova půjčila Bertovi tu její, protože ta stará Vespa měla na dva lidi slabej motor. Měli jsme všichni krapet vopici, taky se není čemu divit, těch flašek od piva bylo aspoň dvacet, na deset lidí.

Brácha ráno v sedm, netuším jak, vypadnul do školy odsekávat jakousi formu, a Sára jela s ním na internet. Tak jsme vyrazili ve dvou na snídani zas do toho bufáče (byl nejblíž) a potom jsme se jeli podívat za Nathanem a Novou, protože spala u něj. Teda ono to tak jednoduchý nebylo, protože jsme to nejdřív museli třikrát objet dokola, než Albertho uznal, že fakt neví cestu, a nechal mě zavolat Natanovi, aby nám poradil. Nakonec pro nás přijel ke škole, protože to bylo nejjednodušší.

U něj jsme chvíli klábosili, dostali jsme pravý anglický earl grey s mlékem jako vyprošťovák, pak ještě kafe jako dvojitý vyprošťovák, pak jsem chvíli řešila, co budu dělat večer a jak se tam bez motorky dostanu a když už nás to nebavilo, hodil mě Berto do warungu na internet. A že musí do školy.

Chtěla jsem se podívat na letenky a koupit je, takže jsem se tam ani nenudila, ale byl sladkej, jak se pořád ptal, jestli mi to nevadí, že musí odejít, že má nějakou práci ve škole. Sama jsem tam byla asi 20 minut, když volal brácha, že se jdou najíst a že jdou tam, pak se zjevil Berto, že si dělal starosti, a pak se ještě přidali Nathan s Novou a byli jsme kompletní. A zase na tom samém místě. Ono to vlastně takhle funguje i tady v Lyonu, scházíme se skoro pořád na stejném místě a pokaždé jsou tam ti samí lidi. A je to moc příjemné. Mít nějaký bod B, kde vždycky někdo bude. Jen si budeme muset něco najít přes zimu. Ale zpět ze zimy do 33° ve stínu s 90% vlhkostí.

"Makasiii. Apa ini? Tak jsem právě dostala banán, tak jsem se zeptala, jak se řekne banán - pisang."

Ve warungu jsme asi hodinu zpracovávali Alberta, aby s náma jel na to Sulawesi. Upřímně, být tam sama, tak já bych asi po dni umlátila Sáru a za dva Adama. Takhle ve čtyřech to rozhodně bylo příjemnější, navíc jsme získali jazyka znalého průvodce... Teda on říkal, že jim zas tolik nerozumí, že se ten jazyk mění podle ostrova, místa, a dokonce i podle vesnice, navíc jako černoch se tam zas tak skvěle na rasistickém teroristickém muslimském Sulawesi taky necítil nejlíp... Ale i tak to byla výhoda oproti toho být bez něj. A taky jsme spolu mohli strávit další týden :)

"Dostala jsem kopi hitam, černý kafe bez cukru. Úplně supr věc."

Bertíkovi jsme koupili letenku, pak jsem ještě dokupovala nějaký letenky pro nás na cestu domů, a pak už jsem radši nekoukala na účet, aby mě ta jeho "výše" tolik neoslňovala. Naštěstí, že ten týden v Yogyakartě byl tak levný. Nejdražší věc, co jsem si pořídila, byl anglicko-indonéský slovník za 200.000 Rp, 400Kč, co mi sehnal Nathan. Ale docela aktivně jsem ho tam využívala, a taky mám doma suvenýr. Lepší, jak si koupit nějakou blbost. Strašně nerada ten jejich jazyk zapomínám, ale protože ho tady opravdu nepotřebuju, už si toho fakt moc nepamatuju. Škoda. Bude muset přijet Albertho do Evropy na stáž, aby mě zase učil :)

Když jsem kupovala tu letenku, a řekla, že jedeme do Manado, tak se celej rozzářil, že tam má bráchu, kterýho už pět let neviděl. Tak jsem měla radost, že se snad setkají. A že se možná podíváme po městě, ale to se budu muset vrátit jindy, protože to už jsme nestihli.

Dopoledne u Nathana mě posílali do Tembi, což je místní kulturní středisko. Nejdřív jsem řešila, jak tam pojedu sama na kole, teda jak si ho půjčím od paní domácí, ale ta mi pak nějak vysvětlila, že to kolo teď potřebuje, no a nakonec jsme tam jeli i s bráchou a Sárou, ale o tom zase napíšu jindy, protože Tembi má bohatou fotografickou dokumentaci a ta by se sem už asi nevešla. Narozdíl od tohohle blogu, kde jsem se zas víc rozkecala :)