Indonéský deníček 5 - Nákupní den

Když jsem se vzbudila někdy v poledne (ne, fakt, jak jsem mohla spát tak dlouho, kór když jsem nešla spát tak pozdě?), tak jsem se začala shánět po Nově, protože v Indonésii se fakt bez motorky nedostanete nikam. Ani najíst. Obratem mi přišla smska, něco jako "Sorry, taky musím někdy pracovat, bejby." (byla neděle). Tak jsem jako B plán zavolala Nathanovi, co dělá a jestli by nemoh přijet a vzít mě někam na jídlo. Dorazil docela za chvíli, že taky před nedlouhou dobou vstával, a že by na oběd šel. A že pak musí na nákupy, ale jestli chci, že mě klidně vezme s sebou.

---

První nákup jsme provedli ve stánku u cesty s nejrůznějším ovocem. Nathan vzal pár věcí, co jsem neznala, a já jsem chtěla ochutnat papayu, tak jsme jí přibrali taky. Za 11 Korun celou půlku...no neber to. Pak jsme se ještě vydali vedle pro kokosové ořechy, vzali jsme dva, a já jen tupě zírala na to, jak tam vyrábí nějakou limonádu z kokosové vody (do mléka to má fakt daleko) a trochy dřeně ze starších kokosů, a pak to pěkně ze sklenice přelévají do igelitových sáčků a umně zavazují.

Odtud jsme to vzali už nědaleko do jednoho warungu dalších známých, kde mimo jiné u cesty "tančí" Edi na muziku tradičních hudebních nástrojů. Jméno jsem si pořád nemohla zapamatovat, tak jsem se teď podívala, že se to jmenuje gamelan. Je to takový dutý kovový bicí nástroj, který má výšku podle velikosti. Velké orchestry těch nástrojů mají třeba 50, vždy po několika pro jednoho hudebníka, a dělají z toho velké koncerty. No, měla jsem tu čest jeden slyšet, a upřímně, nijak mě to nenadchlo. Spíš naopak. Moc hudební mi to nepřišlo...

Tedy ale co jsme mohli vidět u té cesty, byl Edin manžel, co mlátil do dvou nebo tří gamelanů a Edi, která na červenou (tahle trvala 2 minuty) před auty oloupávala kokosový ořech zubama a pak za to chodila vybírat peníze. Zajímavý způsob obživy.

Pak jsem si taky natočila, jak vypadá normální doprava v neděli odpoledne na celkem rušné křižovatce. Představte si pak tu výpadovku... VIDEO: http://reddevillenka.rajce.idnes.cz/Indonesie_-_vyber/#DSCN5839_doprava_ve_dne.jpg

A pak jsme si dali něco k obědu (nudle, volské oko a tu bílou krevetovou motanici) a pak jsem konečně ochutnala kokosový ořech, který nám Edi tak srdnatě oloupala zubama. Je tam hlavně na pití, na jídlo až u těch starších kokosů. Ale ty, co se vozí k nám do Evropy, tak takové jsem tam ani neviděla, ty už jsou tak staré, že jsou celé zdřevnatělé. Oni je nechávají růst maximálně do doby, kdy se na vnitřní straně té kulaté slupky začne tvořit asi půl centimetrová vrstva takového gelovitého želé s chutí kokosu. Tenhle zrovna moc dužiny neměl a ani chuťově mě neomráčil, ale co jsme pak měli kokosy na rajských ostrovech, tak musím říct, že to je opravdu moc dobré.

Oběd a spousta ovoce v pozadí. Mie dengan dua telur dan satu kerupuk.

Pít z kokosu brčkem... :) kelapa (pozor, kepala znamená hlava - naučila jsem se rovnou dvě slovíčka)

Netuším, co to růžové je, ale nijak mě to neomráčilo. Velmi vzdáleně se to podobá kivi, ale nemělo to moc chuti a tu, co to mělo, jsem asi náležitě nedocenila. To zelené jsou manga (mangga). Ač mají v Indonésii teplo celý rok a většina plodin roste celoročně, tak zrovna manga jsou sezónní záležitostí, měli jsme na ně zrovna štěstí. A to hnědé, co vypadá jako hadí kůže, tomu se proto říká snake fruit (salak).

Vypadá to takhle a uprostřed je pecka zhruba jako vyloupnutý kaštan, který měl brášku. Několik pecek jsem si dovezla a zkusila zasadit, ale zatím z toho nic nevyklíčilo. Zkusím ještě další :) Chutná to trochu nakysle, má to tvrdou strukturu, jako když si člověk kousne třeba do cukety, ale je to dost šťavnaté a z jejich ovoce je to jedno z těch stravitelnějších (asi by se na to dalo zvyknout, až by to člověkovi i chutnalo). V pozadí moje vysněná papája (pepaya). Teda řeknu vám, čekala jsem od toho teda něco lepšího. Chutná to jak zvratky a strukturu to má taky podobnou... Nevím, jestli byla přezrálá, ale už jsem potkala pár lidí, kteří měli podobný názor, jako já.

Ještě momentka s Edi.

Pak za náma dorazila Nova, ale měla ještě nějaké zařizování, a já jsem chtěla jet s Nathanem na nákup do sámošky, vidět něco z jejich stravy. I když to tam vypadalo dost klasicky sámoškově a daly se tam sehnat i "normální" suroviny, měli tam spoustu jejich jídla a rozhodně to byl zážitek. A z popisků by se člověk mohl učit indonésky.

Prostě sámoška. Fotku palmového oleje i pálivých papriček jsem sem už dávala.

Tak třeba sto druhů smažených křupků a chipsů, abychom nezůstali jen u těch bílých pletenců.

A pak tam taky měli celé oddělení zeleniny, kde se daly sehnat i brambory, mrkev, rajčata, okurky, nějaká zelenina, která se podobala té naší, malinké cibulky, normální cibule, ovoce... Nakoupila jsem několik kusů čerstvé zeleniny na míchaný salát a těšila jsem se, jak si dám trochu oddech od těch jejich smažených blafů (dočkala jsem se, nebojte se).

Po nákupech mě Nathan hodil domů, kde jsem se převlíkla, a předal u rektorátu Nově, která se vrátila ze svých pochůzek. Dohodly jsme se, že půjdeme večer nakupovat. Nejdřív jsme chvíli seděli u rektorátu všichni tři, pak se Nathan vydal domů, a pak se tam z ničeho nic objevil Albertho. Nova ho překecala, že půjde na nákupy s námi. Tak jsme jeli. Menší problémy s nedostatkem benzínu v jeho staré Vespě i to, že mu pak chvíli nechtěla jet, jsme zdárně překonali, i to, že jsme ho ztratily asi za pět minut z dohledu, ale shledali jsme se na předem domluveném místě (ne fakt, i kdybych to tam znala a někdo mi řekl, že se sejdeme na tomhle místě, tak tam už nikdy nikoho nenajdu.......).

Omráčená bordelem a dopravou, udělala jsem si malé video z toho, co jsem tam viděla. Neskutečné. Je tam slyšet ten koncert u pomníku, vidět doprava na silnici, chodci, co přecházejí kdekoliv a kdykoliv a zastavují motorky pohybem ruky, parkoviště motorek, za zády z nějakého stánku oznamují šťastného výherce sady nějakého výtečného produktu... http://reddevillenka.rajce.idnes.cz/Indonesie_-_vyber/#DSCN5862_malioboro_v_noci.jpg

Pak se tedy najednou ze tmy vynořil Albertho na motorce a přidal se k nám. Nova mě vzala za ručičku a převedla přes cestu. Pak jsme se potloukali tím kraválem skrze nekonečné davy Indonésanů pařících na hudbu, nakupujících, jedících, kouřících, mluvících...

Říkala jsem, že miluju velké šátky - sarongy - a že bych si chtěla nějaký koupit. Tak mě Nova vzala do stánku, kde jich měli aspoň 100 různých druhů. Sice to byly ty nepravé, nebyla to batika, ale jen potisk, ale za 40 korun za jeden (cena v Čechách 300-700 Kč), no neberte to. V zimě nenosím pletené šály, ale jedině tyhle šátky. Už jich mám asi šest, no tak teď jich mám deset, v různých barvách, aby se mi hodily ke zbytku oblečení :) A nenosím je jen v zimě, ale celoročně. Občas jako šálu, někdy jako šátek přes ramena, za parných letních dnů na hlavě, používám je jako deku na sezení, v nouzi se z toho dá udělat i ubrus, v Indonésii jsem to nosila i jako sukni, když jsem měla zrovna prádlo na sušáku... Jo a jeden šátek jsem darovala Nově, moc jí slušel.

Kita punya lima syal baru. Empat untuk ku dan satu untuk Nova.

Pak jsem si ještě za 25.000 Rupií (50 Kč) koupila žabky z něčeho, co byla asi imitace kůže, i když kdo ví. Do jejich oblečení velikosti XS jsem se nevešla ani za nic, takže jsem to po pár pokusech vzdala.

Alberto postával na kraji u cesty a kouřil jedno cígo za druhým, povídal si s nějakými lidmi, co v životě neviděl, a vypadal šťastně. Jak málo člověku stačí ke štěstí :)

Mě tím kouřením zase udělali chuť, takže jsme se vydali k Tonymu posedět na čaj a na šíšu. Byla poslední, protože mi pak bylo akorát dva dny blbě, a hned tak na další nebudu mít chuť. Ale posezení bylo opravdu příjemné. A k tomu užitečné, učila jsem se indonésky a Albertho se trochu rozpovídal anglicky. Sice pořádně ho rozmluvit trvalo ještě týden, ale rozhodně za ten večer udělal pokroky. Na konci byl schopnej chvíli mluvit o své rodině a tak trochu zasahovat do rozhovoru mezi mnou a Novou. Já jsem se naučila docela dost indonéských slovíček a docela rychle jsem je skládala do vět. Až z toho oba byli překvapení, jak jsem šikovná. Tak jsem měla radost. Ale můj cíl byl mluvit indonésky za týden, až se brácha vrátí (což mělo být už další den). Jo a Nova se učila česky. Je z toho docela vtipné video, hlavně když se snaží vyslovovat některá slova. Pak po mně chtěla ještě pár vět, a velice mě překvapila, že je dokázala skládat dohromady, že si vzala kus jedné, přidala kousek další, doplnila nějakým slovíčkem... Opravdu bystrá holka! http://reddevillenka.rajce.idnes.cz/Indonesie_-_vyber/#DSCN5866_nova_se_uci_cesky.jpg

Pak nás na nějakou chvíli opustila, že si musí ještě něco zařídit, a vrátila se s neskutečně pálivým jídlem. Ale jak jsem měla celý večer hlad, proto jsem taky spořádala dvě tortily (tortilečky) a jeden osmažený motanec z obilného těsta s medem, tak jsem už něměla o půlnoci jíst zase znova. Ale při té příležitosti jsem si vzpomněla na tohle:

Jednou mě takhle Nathan vzal do jednoho úplně malinkého stánečku - warungu u cesty, v takovém zastrčeném koutě, kde jsme si dali něco k večeři. A pak mi říkal, že ať si dávám pozor na jídlo právě v takových místech. Že mi z toho pak může bejt blbě (říkal to o dva dny později, ale následky naštěstí nebyly). Hygienické podmínky jsem, jak už jsem několikrát psala, přestala řešit během dvou dnů. I když mělo to taky pozitivní vliv, na tři týdny jsem si přestala ozobávat nehty :-D Ovšem co se týče jídla, tak nejpozději do půl hodiny musím urgentně na záchod. Nějak na tu všechnu rejži moje tělo není zvyklý :) A děsně mi chyběly cereálie. A chleba. Tak aspoň ty sušenky!! Jednou nám dokonce babča domácí donesla cosi bublaninovitého (samozřejmě s kokosem...).

Vlahé letní večery jsou v Indonésii celoročně a velmi příjemně se za nich sedí venku. Navíc začínají už v šest večer, takže trvají dlouho. A nejlépe je tak ve tři v noci, ale od jedenácti začíná být docela snesitelně. Tak jsme tam zase seděli až do zavíračky v jednu. A za tu dobu jsme se do sebe nějak s Bertíkem zakoukali. Bylo to fakt děsně milý. Ten z toho byl úplně na větvi, že nějaká bílá holka, kterou považoval pomalu za Miss World (no jo, protiklady se přitahujou), si vybere zrovna jeho. No a mě zas přišel tak děsně milej, s těma rošťáckejma dredíkama a nesmělým úsměvem a chraplavým hlasem...

A taky jsem našla doprovod na ten týdenní výlet s Adamem a Sárou na Sulawesi, abych tam nemusela celou dobu křenit! :)