Indonéský deníček 4 - Nathan Movie Star

Ještě nikdy jsem nebyla přítomna natáčení filmu, o to víc mě překvapilo, že jsem se na jedno dostala právě v Indonésii. Zrovna tu točili film jména Sukarno a jako spousta "bule" - bílých, si tu Nathan taky přivydělával pózováním. Byl pěkně na fešáka v zeleným vojenským a šaškoval celý den okolo nějaké motorky. Ani jednou si na ní nesed. Zůstaly jsme tam asi tři hodiny, ale za tu dobu se nepohnul. Jeli asi 10x tu samou scénu, pokaždé z jiného úhlu. Pokaždé trvalo dobře 20 minut, než znovu nachystali scénu, aby pak mohli udělat půlminutový záběr. Asi by mi z toho šiblo. Film teda nebude pro mě.

S tlupou hrozivě vyhlížejících vojáků. A nerozvážně mi půjčili flintu :)

---

Fešák Nathan s Novou.

(Jediná) scéna z filmu, kterou jsem viděla.

Pomineme-li, že jsem tam byla zase jako atrakce, tak jsem se tam chvílema nudila, koukala na plac, trochu si povídala s pár lidmi, co uměli anglicky, trochu se učila indonésky, čekala na Novu, čekala na Nathana... Nova tam jela shánět peníze od nějakého kluka, kterému je půjčila, ale shodli jsme se na tom, že už je asi nikdy neuvidí...když ten kluk pořád říká zítra zítra zítra a nikdy je nevrátí. Je to stejné ve všech zemích...

Nicméně asi po hodině čekání jsem toho měla už docela plný kecky (sandále) a rozhodla jsem se, že si to tam teda nakreslím. Byly jsme v nějakém dalším turistickém paláci, nicméně netuším, kde to bylo. Zajímavé, že v ostatních městech, kde jsem byla, se dokážu zorientovat v mapě a pak si zpětně najít jména, no tak tady jsem se o to přestala pokoušet velice rychle. Město je obrovské, na mapě naprosto nepřehledné a nedá se tu nic najít.

Jo, a víte, že existuje profese, kdy na každý snímek hledáte po zemi co nejvíc písku a sypete to okolo scény, aby nebyly vidět pneumatiky auta? Takhle tam jeden přicmrndávač makal celý den. Ne, fakt, film nebude moje.

Pak jsem se vrhla do kreslení obrázku a pro změnu to potom byla Nova, kdo už chtěl jít, ale dokud jsem neměla hotovo, tak měla smůlu :)

A teď ho mám doma na zdi vedle schodů.

Nedaleko poštovní úřad. Holandská architektura.

A nějaký monument, kde se o den později večer konal jakýsi popový koncert. Smysluplné využití pomínků!

Ale že nám z té kultury vyhládlo! Nejdřív mě Nova vzala do nějaké restaurace evropského typu, protože si myslela, že mi tím udělá radost. Abych pořád nemusela nadávat na tu rýži a pálivou zeleninu :) Chvíli jsme koukaly do lístku a snažily se něco vybrat (byla to víceméně francouzská kuchyně a pizza - toho prvního mám dost tady, to druhé nemusím..), krom toho to bylo docela drahé, takže jsme se nakonec sebraly a jely na nudle do naprosto špinavého, ale autentického warungu u cesty.

Dala jsem si Mie ayam paha (nudle s vývarem s kuřecím stehnem) a naučila jsem se spoustu užitečných slovíček ze světa kuchyně, hlavně jsem už věděla, že si nemám dávat například "ceker", že to je kuřecí pařát.

Jen pro informaci: kurz je takový, že vydělíte tisícem a vynásobíte dvěma: tak získáte cenu třeba těch třetích nudlí s masovými koulemi (bakso daging sapi - hovězí masové koule). Jo jinak co mě pobavilo: "cokelat" se čte "čoklat". A strawberry se normálně píše "stroberi" :) Es je studený, panas horký. Dll znamená atd.

Opět jsem byla velkou atrakcí, když jsem si těch pár věcí objednala sama :)

A pak hurá do lesa. Nova se mi fakt chtěla zavděčit, a poté, co jsem řekla, že jsem přiotrávená a nahluchlá z těch všech motorek a pálených PET flašek, chtěla mě vzít do přírody. Jaksi mi zapomněla říct, že to znamená asi hodinu a půl cesty na motorce přes celé město, ale stejně je hodná. (a pak jsme tam poseděly ani ne hodinu..., protože tam nějak nebylo co dělat...)

Nádhera ta rýžová políčka...

Jely jsme ještě dále za ten kopec, kde jsme koukali na západ slunce, do "hutan pinus", borovicového lesa. Prostě les. Normální les. Byly tam míň slyšet motorky, krom toho tam byla nasádlená půlka Jogjakarty (asi jako tady v neděli odpoledne, když je pěkně, na ké), ale našly jsme si kousek klidného místa a tam si daly sušenky. "Koupily jsme si sušenky! Úplně normální sušenky! Tak nebudu muset snídat rejži, ale budu snídat sušenky, což je skvělý. Protože i když raději snídám chleba se šunkou, tak si radši dám sušenky, než rejži se zeleninou a tunou koření."

Na chvíli jsem si našla zábavu - fotila jsem motýly a vážku na 120 snímků za vteřinu, ale kvalita fotek nic moc. Je to jako zpomalenej film, když ten motýl hýbe křídly. Ale moc nevidím využití, když to neumí dobře ostřit. A nebo by to chtělo nějaký statický objekt, aby se furt nehejbal a nebylo riziko, že odletí :-D

VIDEO: hejbací kytky - http://reddevillenka.rajce.idnes.cz/Indonesie_-_vyber/#DSCN4870_hejbaci_kytky

Pak jsme se zvedly, protože jsme si zapomněly repelent a začali nás požírat komáři. Ale na prvním spotu to bylo ještě nic proti tomu, jak se do nás pustili na druhé straně silnice, kam jsme se ze zvědavosti zašly podívat. Byly tam zvláštní stromy s ještě zvláštnějšími plody, ale prý se to nejí. Zkusily jsme jeden rozkrojit a pak jsem z toho měla pekelně upatlaný ruce a nešlo to dolů (zvlášť ten smrad..).

Znovu jsem si připadala, jak naprostej negramot, když na mě Nova volala: "Koukej, támhle je ananas." Předem říkám, že ananas už jsem v životě viděla a dokonce jich doma několik pěstuju. Ale i tak jsem koukala jak blbá a nic neviděla, tak mě vzala za ručičku a dovedla až před něj. Jo ahá, tak to jó :)

Jiní lidé si vychutnají západ slunce. Ale určitě to nebude tak skvělý večírek, jako ten náš!

Večer jsem se vydala do warungu za rohem s tabletem a úmyslem napsat aspoň jeden blog. Ten se povedl (http://reddevillenka.blog.cz/1306/indonesie-zazitky-z-dalky-obrazem-a-par-slovy), ale na dlouhou dobu byl poslední, protože to byla fakt pakárna to na tom tabletu všechno dávat na net...psaní ani takovej problém nebylo, ale spíš to vkládání fotek a odkazů, to byl opravdu porod.

Autentický popis cesty domů v jednu ráno:

"Tak teď se snažím dojít domů z toho warungu, tak doufám, že se nikde neztratím, protože Nova zůstala doma spát. (...) Asi jdu správně, protože tady ten hřbitov už znám. Docela pěknej. Myslím, že už jsem ho fotila. -Hello. (...) Tak teď už bych měla být pomalu doma. No teď se ještě musí někde zahnout, né? No ještě tady nebyl ten oranžovej barák, tak až potom. (...) No hele, tady u těch betonovejch patníků zahejbám. (...) Už jsem doma, tak se jdu podívat, jestli Nova už spí a jestli o mě něměla moc strach. Spí. Tak zase zejtra!"

Jo za těch 15 minut, co jsem šla pěšky, mi zastavili tři řidiči na motorce a ptali se, jestli nechci svézt a skoro to vypadalo jako žádost o ruku.