Velmi náročná dovolená 2/2

Poté, co jsem se vrátila plna dojmů, pylů, jehličí a namožených svalů z Vavřetic, mě čekal kulturní, zkrášlovací a vyřizovací čtvrtek. Mám ráda tyhle rozličné dny, kdy toho stihnu hrozně moc, protože mě něco donutí ráno vstát, a pak mám během dne spoustu aktivit.

---

Nejprve jsme šly s maminkou obě dvě ráno ke kadeřnici. Už jsem se na ní nemohla dívat, tak jsem jí minule, když jsem byla sama, rovnou objednala. Abychom byly večer obě krásné do Národního. Rozhodně jí ta kultivace prospěla. A mě zas moje paní kadeřnice na moje přání udělala krásné vrtulky, jako princezně. Škoda, že si to sama neumím udělat, vypadá to moc krásně. No ostatně můžete na pozdějších fotkách z ND posoudit sami. [Fotky mámy s naplácanou barvou na vlasech jsou naprosto božské, něco mezi Fantomasem a Hurvínkem, jak je ohodnotila sama máma, ale bohužel mám zákaz je dát na internet. Asi se bojí, že by mi ten blog potom zrušili :)]

Po kadeřnici jsem si šla vyzvednout to očkování, vysolila tam za ně 3000 a šťastně odjela domů s tím, že Indonésii mi nic nepřekazí! Konečně jsem se pak dovolala panu Radovi, co spravuje saxofony, a jela jsem si tam pokecat na kafe a nechat si spravit saxík - trocha klempířiny a spousta zlatnické práce. Ale saxík pak hrál aspoň (skoro) celý fanfárový víkend, než se mi v pátek večer povedlo zlomit jedno pérko, takže jsem ho sice gumičkou nějak zaimprovizovala, ale musela jsem s tím tady do opravny. Pokud to nebude vysloveně nutné, tak už tam nepůjdu, tolik peněz jsem snad nikdy za opravu saxíku neplatila...no jo, Francie ;) U pana Rady je navíc sranda, má tam teď jednoho mladšího, řekla bych učedníka, takže je to fakt příjemně strávený čas. Hlavně jsme se pořád smáli tomu, že "to samo", jak jsem třeba měla naprosto natlučenou tu kulatou trubku dole u saxofonu...nebo další. Taky jsem jim přinesla litrovku meruňkovice na ochutnání, když jsem o ní minule tak básnila - a říkal, že by mohla směle konkurovat v jejich testování různých šnapsů. No bodejť by ne, každý, kdo ji ochutnal, prozatím řekl, že je to nejlepší pálenka, co kdy pil. Tatínek má pochvalu, že jí našel. Bohužel jsem tam s nimi nemohla okoštovat, protože jsem jela autem - jednak jak překopali celou pražskou dopravu, nevím, jak dlouho bych tam jela, a taky v rámci procvičení. Podélné parkování mi už teda tak dobře nešlo, ale krom lidí chodících okolo mě nikdo neviděl, a ti mi můžou být ukradení :)

No a večer přišel zlatý hřeb celého týdne. V září jsem nám všem rodinně koupila (naši zaplatili - díky) lístky na první balkon do první řady do Národního divadla na operu Jakobín od Antonína Dvořáka. Bohužel brácha je v Indonésii, tak jsme až do poslední chvíle nevěděli, koho tam pozvat. Nakonec jsem vymyslela Thraina, který mi několikrát děkoval a říkal, že jsem ho nalákala na operu. Moc se nám to všem líbilo a můžu jen doporučit. Jen to nehrají moc často a bývá to dost vyprodané. Taky jsem čekala víc jak deset let, než tu operu nastudují - když mi bylo tak 12, zpívali jsme kousek toho zpěvu se sborem v hudebce, a od té doby jsem chtěla hrozně jít. Poslední nastudování bylo 1993 a předtím ještě asi 3x. Opera datuje 1989 (díky wikipedie), takže jí fakt nehráli mockrát. Jsem velmi spokojená s výběrem a všichni jsme byli nadšení. Máma mi asi 2x děkovala, jaký jsem to měla šťastný výběr. Tak uvidíme, na co půjdu do divadla příště. S Markem už jsme se předběžně domlouvali, že něco podnikneme, až přijedu v září.

Sice tu vypadáme všichni dost blbě, ale můžete obdivovat naše nové účesy :)

Po divadle jsme si šli s Thrainem ještě sednout do šermířské hospody na pivo a hlavně na večeři, protože do divadla jsme přišli klasicky pozdě, jelikož máma ještě na poslední chvíli uklízela a pak se jí po cestě rozpadly boty, tak jsem "běžela" rychle pro jiné. Takže jsme první třetinu ani nemohli na naše super místa vepředu. Zato pak už jsme se tam uvelebili a sem-tam jsme si i užili divadelního kukátka, které vzal táta. No takže jsem měla pekelný hlad a nakonec jsme se shodli, že půjdeme otravovat číšníka Jindru, když už jsme ho tam tak pěkně prudili posledně, a navíc jsme to oba měli relativně blízko domů (kdyby mi neujela poslední jednička a nemusela jsem jezdit třema různýma tramvajema, bylo by to ještě víc v pohodě..). Večer jsme důstojně zakončili, i když znova jsem se přesvědčila, že Čechy na krvavé steaky ještě nejsou připravené (no a co, že to budu mít studený, já to chci hlavně nedopečený!!), a že si příště dám něco úplně jiného, abych nebyla naštvaná.

V pátek jsem měla nemilosrdný budíček už hrozně brzo (nepamatuju si, jestli to bylo v sedm či v osm, každopádně v tuto hodinu o dovolené dobrovolně nevstávám) a povinně jsem musela vysát celý byt, jelikož mi přijela francouzská kamarádka. Přemýšlím, kdy naposledy jsem přijela domů, aby mě nečekaly uklízecí či vařící galeje. Asi nikdy :) A do toho mě ještě pořád bolela celá lochnesska z toho kopání schodů...

Frakass, neboli Anne-Laure jsem byla vyzvednout na Florenci v poledne a pak jsme šly rovnou na oběd do nedalekého pajzlu (střední třídy, aby měli dobré hotovky, ale moc to tam nesmrdělo). Nechala si poradit, že si má dát hovězí polévku s játrovými knedlíčky a vepřové výpečky se špenátem a bramborovým knedlíkem. A pivo - ale to jsem radit nemusela ;)

Po obědě (nějak mě ta jedna Plzeň docela položila) jsme se vydaly do Obecňáku na výstavu plakátů Alfonse Muchy [Muša]. Tefda netušila jsem, že na to chtělo jít tolik lidí, asi hodinu jsme strávily ve frontě, ale aspoň jsme měly čas si trochu popovídat o tom, co je nového a tak. Výstava jako taková trvala skoro dvě hodiny a na konci už jsem toho měla plné brejle. Ale plakát Sarah Bernardt jako Dámy s Kaméliemi, který visel celá dlouhá léta u babičky v kuchyni, ve mě vyvolal jisté nostalgické vzpomínky. Ale 2500 za jeden výtisk se mi fakt dát nechtělo. Navíc nevím, kam bych si ho tady dala, už nemám žádné volné dveře ani stěnu, kam bych mohla věšet plakát 1*2,5m...

Po výstavě jsme se šly trochu osvěžit na kafe a na typický dortíček k nám do cukrárny, kde jsem se jí snažila vysvětlit rozdíl mezi našimi a francouzskými cukrárnami. Naši si objednali po telefonu donášku až do domu, a i když se mě snažili ještě zdržet, že nemají douklizeno, šly jsme už domů, aby si mohla hodit věci, převlíct se, a pak jsme ještě vyrazily do města.

Jako správné turistky jsme se vyfotily před orloje. Potom jsem jí zatáhla do Týnské literární, kde nejdřív nevěřila, že tyhle nenápadné dveře vedou do kavárny, a pak jsme se ještě prošly trochu po centru a sedly na tramvajku a jely do Crossu na koncert. Muzika jako taková mě moc nebrala, ale vždycky se tam dalo něco vybrat mezi třema různýma patrama. V kavárně jsem si dala svůj oblíbený nakládaný hermouš, a i když řekla, že je to dobré, tak jí asi odradil ten olej, ve kterém to plavalo. No nebudeme si nalhávat, že takový croissant by byl méně kalorický, než hermouš, ale nebudeme jim kazit radost, že? :) Hlavně jsem jí chtěla ukázat Cross, protože si myslím, že takovýhle klub je docela unikát. Rozhodně to bylo fajn pendlovat z jednoho patra do druhého, z jedné místnosti do druhé, koukat na všechna ta hejblátka a vyzkoušet, jaké teče pivo z různých barů. Nicméně jsme nezůstaly moc dlouho po půlnoci, protože ona vstávala v pět, aby stihla autobus v sedm ráno, a já jsem toho den předtím taky moc nenaspala. I když jak to bývá, jen jsme lehly do postele, ještě jsme dvě hodiny kecaly o fanfáru a dalších věcech.

Na sobotu naši nachystali luxusní 5* snídani. Teda spíš oběd, jak jsme jedly pozdě. Takový nedělní brunch v sobotu. Pomazánky, sýry, šunčička, francouzské sýry, koblihy, koláče, jahodová marmeláda z 60ti kilo jahod, a tak. Z domu jsme se vykopaly asi až v poledne a v půl čtvrté jsme měli sraz s našimi na Výstavišti na výstavu Tutanchamona. Tak jsme měly co dělat.

Máma mi dala tip, že se určitě máme jít podívat na Staroměstskou mosteckou věž, že tam je pěkný výhled. Taky byl. A těch schodů bylo taky rozumně, dalo se to přežít. Škoda, že jsme neměly lepší počasí, i když vlastně v sobotu už skoro nepršelo oproti pátku, a dalo se i normálně chodit bez deštníku. Tento způsob jara zdá se mi poněkud rozmarný...

Dokud neviděla tohle, tak nechápala, proč mám takovou averzi vůči přejití Karlova mostu... Stejně jsme ho nakonec přešly, abychom se dostaly na Malou stranu.

Naprosto úchvatná konstrukce mostecké věže. Navíc mi pán, co to tam hlídal, řekl, že trámy jsou ještě z doby Karla IV. Že v té době to uměli stavět, poté, co vytesali trámy, je nechali ještě několik let vyschnout, a pak teprve stavěli. Latě a krytina jsou pak z 19. století od Mockera. Na fotce ten krov tak nevynikne, ale ve skutečnosti opravdu bere svou složitostí dech.

Po přechodu Karlova mostu, ignoraci tlup turistů a všech soch, které plní přání, jsme došly na Kampu, kterou jsme prošly až na Újezd na lanovku. Cestou nahoru jsem se s ní bavila stále francouzsky, až jsem slyšela nějaký starší pár, jak pán říká: "A teď se to s náma utrhne." Tak já na to, že neutrhne, když už to tam jezdí bůhví kolik let. A oni se zděsili, že umím česky, že si mysleli, že jsem Francouzka. Pak jsme se chvíli bavili a docela jsem měla radost, že mě považovali za cizinku. Už jsem zas postoupila o stupínek dál. Navíc si někteří Francouzi myslí, že jsem z Belgie, což je docela pokrok ;))

Na Petříně jsme se prošly zahradami a krásně tam kvetly a ještě nádherněji voněly šeříky, ale byla jsem zklamaná, že kvůli zimě ještě vůbec nezačaly kvést růže, takže jsem jí ani pořádně nemohla ukázat randící místo všech Pražanů v růžové zahradě. No co. Procházka po svahu dolů byla taky fajn, viděly jsme nahoře Strahovské koleje, několik pěkných průhledů, spoustu zeleně v celém městě (to řekl kdo, že Praha není dost zelená??) a ještě jsme stihly sejít dolů tak akorát na dortík a kafíčko do cukrárny U knoflíčků přímo pod lanovkou, jejichž dortíky fakt stojí za to. Těšila jsem se na něj od té doby, co jsem si na tu cukrárnu vzpomněla (někdy ve frontě na lanovku).

Kupodivu jsme na naše na srazu moc dlouho ani nečekaly, a oproti Muchovi na Tutanchamona nebyla taková fronta. Byla to velmi zajímavá výstava. Ukázali nám všechno vlastně několikrát, nejdřív nám o objevu toho hrobu pověděli několik historek, představili nám Cartera, který hrobku objevil, a okolnosti objevu (že už to skoro vzdal, když konečně narazil na schody dolů), pak nám promítli video, potom jsme viděli pohřební místnost tak, jak jí poprvé spatřila objevitelská výprava, taky jak byl umístěn zlatý sarkofág ve třech zlatých a jedné hliněné schráně, malby na zdi; a pak byly všechny předměty z hrobky (jejich dokonalé kopie) vystaveny ve vitrínkách a měli jsme k tomu vždycky dlouhé povídání. Máma se někde dočetla, že výstava je na dvě hodiny, my jsme tam zůstaly skoro tři a naši asi pět. Ke konci už jsem nebyla moc schopná vnímat, tak jsem jen cvakala svým novým foťákem (když už jsem si ho objednala a dočasně zaplatila, tak mi ho naši aspoň vyzvedli a přinesli na výstavu) a říkala si, že si to pak doprohlídnu doma. Ale jak to tak bývá, ještě stále jsem pořádně neprošla všechny fotky.

Nejstarší komix na světě...bylo jich několik v řadě a bylo tam krásně ukázáno, jak se faraon stane bohem.

Z výstavy jsme utekly ještě za světla, taky konečně přestalo pršet, a šly jsme se do Stromovky trochu nadýchat vzduchu a osvěžit do Vozovny. Daly jsme si něco malého k jídlu, i když doma na nás čekalo kanadské kuře. Teda čekalo...domů jsme přišly asi v deset a jídlo bylo někdy v půl na zejtra. Ale bylo to velmi dobré. Jen jsme se pak omluvily a šly rovnou spát. Budíček v půl šesté, abychom byly na Florenci v půl sedmé na autobus, byl docela krutý. Ale všechno jsme stihly, naši dokonce přijeli ještě na nádraží, aby předali flašku meruňkovice, kterou při našem odjezdu nemohli najít, a navíc se na nás po několika dnech konečně ukázalo sluníčko. Vyprovodila jsem jí k autobusu a řekly, jsme si, že se brzo uvidíme (za týden) na fanfaronském víkendu, a pak ještě v srpnu, kdy se zas já přijedu podívat do Mnichova. Ale že to byly náročné dva dny, co?

V sedm ráno jsem zavolala kamarádovi (a vzbudila ho, ale přitom mi říkal, ať mu zavolám klidně v pět, až budu vstávat), že teda přijedu, měli jsme spolu ještě nějaké vyřizování. Tak jsem přijela v osm, dostala jsem snídani, ukázal mi nový byt, pořešili jsme, co bylo potřeba, pak jsme si spolu taky zazpívali a zahráli na kytaru, a šli se projít trochu ven, dokud svítilo sluníčko, a ještě zašli na pivo. Pak jsem přišla domů na oběd na zbytek kanadského kuřete a odpoledne trochu odpočívala, balila, vyřizovala poslední věci a připravovala se psychicky na návrat do Lyonu. Dobré na této intenzivní dovolené bylo to, že jsem si celý týden ani trochu nevzpomněla, že mě v práci čeká vskutku perný týden, abych stihla připravit plakát na tento týyden a hlavně dodělat nějak dispozice toho projektu, na které jsem dva týdny nemohla přijít. No vida, a stačil týden někde jinde, a během pěti dnů jsem to celé vyšvihla úplně na jedničku, i perspektivu jsem nakreslila, že nám to teď v pátek jen chválili. To potěší :) Navíc mi šéfík zaplatil taxíka, abych na tu schůzku přijela, když jsem ještě nemohla moc chodit po operaci toho kolena. Ale teď už je to o moc lepší, včera jsem dokonce byla i hrát s fanfárem, a dneska už to skoro nebolí. Tak doufejme, že mi tam už nic nevyroste a že to už bude jen lepší a lepší.

Po cestě na letiště jsem si ještě stihla od jednoho známého koupit prášky proti malárii, které on nepoužil při své cestě (a já je doufám taky nepoužiju!!!), aspoň nemusim řešit, jestli je ve Francii mají nebo nemají, a jestli mi doktorka napíše předpis, nebo nenapíše. Indonésie se blížííííí!!!

No a nakonec nějaké fotky z letadla, i když mám pocit, že byly z cesty do Prahy a ne do Lyonu, ale kdo to pozná, žejo? ;)

Myslím, že vyčerpávající popis už bych asi dát nemohla :) Doufám, že se líbí i fotky. A že mi to tu okomentuje taky někdo jiný, jak maminka :)