Velmi náročná dovolená 1/2

Z mojí poslední dovolené v Čechách jsem se vrátila už skoro před dvěmi týdny, ale přiznávám, že jsem opravdu neměla čas (a nebo inspiraci a sílu) napsat z ní blog. A přitom jsem toho zase stihla tolik, že tenhle blog budu psát určitě hodnou dobu. Ono se to totiž pak nedá úplně všechno přeskákat, a i když už si všechno nepamatuju, tak jednak mám zápisy v kalendáři, které mi pomohou si vzpomenout na to, co jsem vlastně dělala, a pak taky hromadu fotek, kterou jsem ještě stále neprotřídila. K narozeninám jsem totiž dostala od rodičů nový foťák, Nikona Coolpix 310, který má obrovskou světelnost a docela slušný manuál. Zůstává to krabička s dírou, ale do té Indonésie se mi nechce brát si zrcadlovku, do které mi akorát nalezou ještěrky. Ještě se s foťákem sžívám, ale není špatný :)

---

Vzhledem k tomu, že na letišti na příletech zpoplatnili už i prvních 5 minut, tak naši konečně pochopili, že to má smysl pro mě přijet včas a vyzvednout si mě tam, než abych na ně někde čekala. Je to rozhodně příjemnější. Tentokrát na mě čekali i s cedulkou, to asi kdybych na ně už zapomněla ;)

Tentokrát jsem mamince sebrala klíče od auta a rozhodla jsem se, že budu řídit, když už jinak nemám příležitost. Docela mě to v té Paříži před měsícem bavilo, tak jsem si to chtěla ještě vyzkoušet. Lety v poledne jsou fajn, ale člověk má pak strašný hlad. Zastavili jsme zase v té samé hospůdce nahoře na Ořechovce, kde "jsou sice za rohem, ale vaří dobře" a docela si pochutnali. A na moučník jsme se dohodli, že se stavíme u nás v kukrárně a dáme si ho doma na balkoně s kafíčkem. Jak jsme se rozhodli, tak jsme udělali. A dovezla jsem nás krásně až domů. Ještě jsem mamince vytřela zrak, když jsem na první pokus zaparkovala na podélno před tou hospodou. A doma mě otec nechal přeparkovat třikrát, protože se mu zdálo, že jsme nejdřív na puklině, pak zas blízko u vedlejšího auta, a pak jsem ho poslala do háje a šli jsme domů!

Po kafíčku jsem vyrazila s kámošem na procházku do Stromovky, trochu si užít hezkého počasí. Už pomalu můžu s tím kolenem začít běhat, i když teda mě začalo zlobit to "třetí koleno". Asi jsem o tom ani nepsala. Prostě mi tam vyrostl kousek kosti před čéškovou kostí. A protože mě to bolelo, tlačilo to na nervy, a vylejzalo to ven, tak to muselo ven. (Teď ve středu jsem byla na operaci, ale už to začíná být zase v pohodě, můžu zas chodit a celkově se to rychle hojí). No a když už teda můžu nějak běhat, tak jsem se tehdy ve Stromovce rozhodla, že se chvilku proběhnu. Kamarád sice vedle mě šel trochu rychleji, tou samou rychlostí, jako jsem já běžela, ale i tak to byl běh a docela jsem chvilku vydržela, i když mě to pak docela zničilo :) Ale měla jsem ze sebe radost. Teď se těším, až se mi zahojí tahle jizva a budu moct pořádně začít sportovat!!

Podívat se občas domů je fajn. Zavolal nám i brácha z Indonésie na skype, tak jsme měli skoro pocit, jako bychom byli doma všichni. A občas si takhle voláme i mezinárodně Praha-Lyon-Yogjakarta. Škoda jen, že na troj-video je potřeba placenou verzi skype. Pak mě taky baví doma jen tak zevlit, koukat na seriály na obr 3D televizi a nebo jen tak sedět na sedačkách a povídat si. Moc dlouho se to vydržet nedá, ale pár dní je to příjemná změna. Jo a pak mě taky baví o dovolené spát. A vstát až se mi bude chtít. A vykopat se z domu na nákupy až ve tři odpoledne. Jooo, to já ráda.

Nakonec jsem se teda v pondělí domluvila se spolužačkou Aničkou, že se zajdu podívat na její čerstvě narozenou holčičku. Viděla jsem jí před dvěma měsíci, kdy byla ještě těhulka, tak teď jsem měla štěstí, že porodila v termínu. Lízinka je moc krásné děťátko, má taky ty krásně titěrně malinkaté nehtíky na rukou a neuvěřitelně roztomilý malinkatý nožičky a celkově je dost vtipná, jaký dělá xichty a pozice. Občas je to neopakovatelné. Docela jsme se nasmály.

Máti řekla, že mi to sice na tý fotce sluší, ale že prej mám ještě čas. Tak nevím, na co čeká... Koneckonců na pečení bublaniny, lívanců a dělání marmelád už se jako správná babička dala, takže přemýšlím, co jí ještě chybí ;)

Kromě děťátka mi také byly předvedeny kaktusy a ostatní roslinstvo v celé své kráse, tak jsem aspoň měla na čem zkoušet ten foťák našich.

Kromě toho, že jsem měla za úkol si vyřešit vízum do Indonésie (což jsme řešili celé pondělní odpoledne, jestli bude otevřené letiště a nechají mě tam přes noc, jestli bude otevřená přepážka, jestli si ho stihnu vůbec v Praze podat...), tak jsem taky sháněla očkovací látku proti tyfu a žloutence typu B, protože v celé Francii je jedna jediná laboratoř, která tahle očkování vyrábí, a zrovna jí nikde nemají. No ještě, že mi to zrovna takhle pěkně vyšlo s výletem do Čech a naštěstí mi uznali předpis z Francie.

Takže vízum jsem šla vyřizovat v úterý ráno, jela jsem se projet až někam na Klamovku kvůli tomu, pak jsem ještě byla pořídit nákupy na chatu, a běžela jsem na oběd s Benderem. Na masíčko. Musím ale velmi zklamaně poznamenat, že Češi ještě nepochopili, že krvavý steak je opravdu KRVAVÝ a ne UDĚLANÝ. A i když jsem sebevíckrát řekla, že chci HOOODNĚ krvavej, byl vždycky víc, jak udělanej. Tak asi zůstanu u smažáku, nakládanýho hermelínu a kuřecích prsíček s broskví a i nadále si budu dělat svůj půlminutový steak na másle doma. Navíc tu na mě jeden čeká v lednici. Už se těším na zítra :)

S Benderem jsme probrali práci, dovolenou (já se chystám do té Indonésie, on někdy na jaře do Maroka na motorkách, práci, život, a tak...). Když jsme šli pak na metro a viděla jsem ten provoz na magistrále, tak jsem se zděsila, že jsem si vybrala úterní odpoledne, před volnou středou, na to, abych jela na chatu... No ale když už jednou v tom štrůdlu jsi, tak se to docela dá. Přišla jsem si fakt jako velká holka, když jsem doma naložila kanystry s vodou, nějaké jídlo a nezbytnosti, vzala si doklady a klíče od auta a vyrazila jsem úplně sama na chajdu. Cestou jsem si pustila z mobilu nějakou muziku a štrůdly jsem přečkala i bez toho, aby mi to chcíplo každých pět vteřin. Navíc jsem možná ani neudělala moc dopravních přestupků. Každopádně mě to řízení docela bavilo a taky mě baví hrát si s motorem a rychlostí a vůbec.

Vavřetice aneb můj souboj s přírodou:

Na chajdě je fakt krásně. Měla jsem asi dvě hodinky sama pro sebe, než přijel kamarád, aby mi pomohl shodit voliéru, co tam strašila ještě od bývalých majitelů. Tak jsem si chvíli oběhala pozemek a zkoušela foťák a nasávala atmosféru, a pak jsem asi hodinku hrála na saxík, když dorazil kámoš a řekl, že se to docela dobře poslouchá.

To nejdůležitější jsem udělala - dala jsem chladit pivo :)

A pak přijel kamarád a dali jsme se do té voliéry...

...když jsme večer skončili rozebírání...

... a když jsem to pak druhý den ještě uklidila, pohrabala, ostříhala stromky, aby se daly otevřít okenice... No prokouklo to :)

Pak jsem se vrhla na stromky a přerůstající větve (já vím, že už je krapet pozdě na stříhání, ale tam je toho tolik a roste to tak rychle, že jsem to ani moc neřešila. Ono to stejně do jara zase přeroste...)

Nejdřív jsem to prostříhala.

A pak jsem to prohrabala.

Taky jsem se rozhodla, že ta pěšinka na boku už by potřebovala pročistit a schůdky znovu odhrabat a dodělat kamenné hrany.

A pak jsem taky vytvořila ten schůdek napravo od stromku, protože to tam bylo takové divně svažité. Úplně vpravo na fotce je bráchovo semeno. Ne, můj bratr není dinosaurus a nemá tak velká semena. Ale je umělec a dělal na svojí výstavu několik různých semen, tak tohle je jedno z nich. A váží asi 160 kilo jedna skořepina, kdyby to náhodou chtěl někdo odnést ;)

Pak jsem se taky pustila do dalšího úkolu, ale ten jsem nedodělala, protože už jsem neměla dost času, a taky mě z toho kopání a stříhání všechno bolelo. Z kopání ruce, nohy a záda, ze stříhání jsem měla naprosto zničené ruce a nebyla jsem schopná dva dny držet normálně hrnek od kafe :) Rozhodla jsem se obnovit hlavní schody k chajdičce:

Ještě tohle všechno???

Tak jsem to aspoň prohrabala, aby to listí tolik neklouzalo, prostříhala stromky okolo, aby nerostly do cesty, a zbytek holt příště. Další dovolenou plánuju na srpen/září, tak doufám, že bude ještě dost pěkně, abych něco udělala.

A samozřejmě jsem prohrábla cestičku ke kadiboudě ;)

Moje nejoblíbenější zahradnické náčiní bude motyka. Dá se s ní skoro všechno: kopat, sekat kořeny, odhrabávat, zarovnávat... A potom rýč, se kterým se dobře odhazuje, dusá a rovná velká plocha hlíny.

Pak jsem taky zasadila náš vánoční smrček, co přinesl brácha, ale už mu květináč nestačil a potřeboval do většího. Byl napůl uschlej, tak uvidíme, jestli se v přírodě uchytí. Kdyby jo, byla bych moc ráda, že jsem to celé nedělala zbytečně.

A teď se to bude muset všechno spálit. Ale doufám, že si naši v létě udělají několik výletů a všechno to na ohýnku zlikvidují!

Ale že tam máme pěkně, co?

I ten odchod vypadá tak pěkně zeleně...

To by bylo prozatím všechno, i tak si myslím, že toho není málo. A zbytek dovči zase příště :)

Pro fotek-chtivé čtenáře, vše je úhledně k prohlídnutí na rajčeti (pozor, fotek je víc jak 200!) : http://reddevillenka.rajce.idnes.cz/Praha_05-13