Francouzi jsou v trapu, jede se k babičce!, díl 5.

Předchozí díl, kdy jsme se s Francouzi rozloučili na letišti a já se konečně mohla trochu vyspat, najdete ve 4. dílu. V pátek jsme tedy odjeli k babičce. Vyrazili jsme asi o půl třetí, protože jsme čekali, než si otec něco zařídí. Nikdo neví, co to bylo. Všichni, včetně bráchy a jeho přítulky Sáry, jsme byli ready už od rána. A tak jsme čekali... A to ještě nebylo všechno, protože když jsme stavěli na pumpě pro benzín, otec volal babičce, že teda vyrážíme, a oni byli strašně překvapení, že přijedeme, protože o nás nevěděli. A přitom my jsme s tím počítali už nejméně týden. No jo, tatínek...

---

Do Ostravy jsme dorazili kolem osmé večer, rovnou na večeři. A podávala se i s točeným pivem. Strejda slavil narozeniny, tak měl načatej sud. Pípu dostal před několika lety od jednoho kamaráda. To je správné vybavení domácnosti! Do hajan jsme zalehli po několika povinných kolech slivovice, jak se tady sluší.

U babičky se dobře spí. Je tam klid a čerstvý vzduch. Tak jsem si pořádně přispala a dolů sešla až něco po desáté. Miluju víkendy, kdy člověk nemusí vstávat a může v posteli zůstat tak dlouho, jak se mu chce (než ho vypudí potřeba nebo hlad :-D). Strejda sice nerozdejchává, že snídáme všichni v rozmezí mezi osmou a jedenáctou hodinou, ale už si nějak zvyknul.

Na oběd přijel můj dvoumetrovej bratránek Michal a moje skoro-dvoumetrová sestřenice Pavla. Dali jsme si sváteční oběd, protože to zrovna byl den strejdovejch narozenin. Vynikající hříbkovou polívku a pečené se zelím a mými domácími knedlíky. Miluju českou kuchyni. Už těch francouzskejch gurmánskejch jídel mám docela dost. Když jsem vytahovala knedlíky z vody a krájela jsem je, tak mi oba, babička i strejda, říkali, ať toho nenosím tolik. Půlku plata jsme spořádali ještě dřív, než dorazilo vůbec maso se zelím na stůl, a než jsme dojedli celé jídlo, zbylo jen pár knedlíčků. A to se strejda bál, že zbude a co s tím budeme dělat? ;)

Když jsme zkraje odpoledne seděli takhle se strejdou, jeho přítelkyní a bratránkem v kuchyni, tatík s babičkou seděli v obejváku u televize. Potom přišla babička do kuchyně a odtama do spíže. A když se vracela do obýváku, tak si něco nesla schovaného pod svetrem a dělala, jako by nic. Věřili byste tomu, že se moje pětaosmdesátiletá babička snažila propašovat flašku vermutu?? :-D

Později jsem se šla se strejdovou přítelkyní projít do lesa a kouknout se po hříbcích. Nic. Naprosté nic nerostlo. Ani prašivky, natož nějaké pořádné hřiby. No ale aspoň jsme udělaly něco pro zdraví a nadýchaly se čerstvého lesního vzduchu. Zbytek mezitím seděl u televize a koukal se, jak Petra Kvitová drtí Šarapovovou. Ani jsem to na ten závěrečný míček nestihla, jen jsem slyšela jásot, že jsme to vyhráli. A když jsem to psala Romanovi, jehož celá rodina sleduje všechny tenisové turnaje, tak mi ani neodepsal. Pfff.

Na večer jsme naplánovali velký táborák. Jednak jsme strejdovi pomohli spálit hromadu větví, co se nakupila po jarním ořezávání na zahradě, a pak jsme toho taky využili, abychom si dali k večeři vynikající grilované kuřátko. U ohně jsme seděli hodně dlouho a povídali si. Bratránek byl přijatej na policajta, tak nám něco povídal o přijímacím psychotestu.

Díváte se rádi do ohně? I když prý dal ne, aby si nemysleli, že je žhář, tak se do něj taky koukal celý večer, jako my všichni ostatní s pohledem zafixovaným na plápolající plameny i Ty uhlíky mi přišly ještě více hypnotizující, jak oheň. Škoda, že Francouzi dělají jenom barbecue v přecivilizovaném zahradním krbu a navíc k tomu ještě odpoledne. Ještě to chtělo kytaru a zpívání, ale to bude zase někdy jindy.

V neděli odjeli brácha se Sárou na jižní Moravu a nechali mě tam samotnou akorát s otcem, babičkou a strejdou. Bratránek se sestřenkou taky odjeli, přeci jen to tam mají krapet blíž, než já. No a já jsem se stejně na odpoledne vydala pryč. Jela jsem do Ostravy na sraz s Monikou z blogu. Takovej docela střeštěnej nápad, ale když už jsem byla pár kilometrů odtama, tak proč se nesejít (bohužel přes nepřízeň počasí nemáme ani jedna žádnou fotku, takže ani tu společnou). Venku bylo asi 12°C a děsně pršelo, takže to byl ideální čas zajít si někam do kavárny na pokec, dát si horkou čokoládu a čokoládové fondue - mňam :) Na závěr jsme ještě vylezly na Ostravskou radnici a dopřály si výhled na cca 50m, jak moc pršelo, ale měly jsme k tomu výklad od sympatického mládence. A dozvěděla jsem se spoustu věcí o městě a jeho postupném přebudování na zelené město. Byla jsem z toho fakt udivená, protože všude okolo sebe (teda pod sebou) jsem viděla velké zelené plochy, lesy a kopce. Továren tam bylo minimum a čoudících komínů ještě méně. Z tohohle příkladu by se měl inspirovat Lyon a místo těch všech továren okolo založit lesy!

A v pondělí už jsem měla zase namířeno jinam, jela jsem za Andreou z Erasmu do Bratislavy. Budíček byl nezvykle brzo, už v 7,15, abych stihla ještě snídani s babičkou, a pak už jsem vyrazila na nádraží. Měla jsem dostatečný předstih, takže jsem tam potom seděla asi půl hodiny, když jsem viděla, že ten můj vlak měl ohlášené zpoždění 25 minut. A já jsem měla v Břeclavi jen 10 minut na přestup. Tak jsem rychle skočila na vlak, co jel do Brna, a vystoupila v Přerově. Problém ovšem byl, že jsem tam stejně čekala na ten samej vlak, takže to vlastně bylo zbytečné.

Do Břeclavi jsme dorazili o půl hodiny později, než bylo na jízdním řádě, a přestupní vlak byl dávno v trapu. Hodinu a půl čekání jsem využila k návštěvě toalet a ochutnávce místního piva. Už si ani nevzpomínám, co to bylo za pivo, ale nebylo špatný. Jo a taky tam bylo asi 20°C a sluníčko místo Ostravského deště. A když jsem pak ve 4 dorazila do Bratislavy (v 9,40 jsem vyrážela od babičky a v 10,30 nastoupila do prvního vlaku...), tak bylo ještě tepleji a dokonce jsem po čtyřech dnech vytáhla i sluneční brýle!

No a o tom, jak bylo v Bratislavě, se dočtete zase příště!