Ještě více Francouzů v Praze, 2. díl

Kde jsme to minule skončili? Tuším, jak jsme šli k Pěti Penězům na oběd. Pro Lenku doporučuji zařadit do gurmándské procházky Prahou. Je to v Holešovicích, vaří tam dobře, číšníci jsou usměvaví a je to jedna z nejlepších hospod v okolí. Po obědě, který skončil asi ve čtyři, jsme se odvalili na nádraží Holešovice, abychom zjistili, že prodejna kuponů je otevřená v sobotu jen do 12ti, takže strejček s přítelkyní si koupili celodenní lupen a jelo se na Vyšehrad.

(jedna archivní fotka Vyšehradu)

---

Přemluvila jsem kamaráda Jirku, aby šel s námi, a dokonce přišel i s přítelkyní. Prošli jsme se po Vyšehradském parku, kolem kostela, na Slavín a pak pěšky dolů na Výtoň. Pak jsme se rozhodli, že to vezmeme nahoru na Mírák, kde se projdeme do Gröbovky a pak zajdeme k Holanům na mišmaš studených předkrmů k pivu. Jirka nás na chvíli opustil a jel domů pro bundu. Tak jsem ho při té příležitosti požádala, aby mi vyzvednul bundu i u nás doma :)

My jsme zatím dojeli na Mírák, prohlídli jsme si kostel a pak jsme se vydali směrem k parku. Když jsme byli asi na 10 kroků od Holanů, tak jsem se ptala, jestli si chtějí hned sednout. Tak na to řekli, že ne (ještě nepochopili náš způsob, že se chodí od hospody k hospodě). Takže jsme začali popocházet, a byli jsme dokonale ztraceni v různých uličkách, tak mi řekli, že vlastně do hospody chtějí, že je jim zima (strejdova přítelkyně měla na sobě letní šatičky a páskové sandálky, když venku bylo asi 15°...nestihla se v hotelu převléci). No akorát, že už jsme byli ztracení, takže jsme tam chodili tam a zpátky, volala jsem mámě, ať mi zjistí adresu a tak podobně. Nakonec jsme to ale našli, takže aspoň tak. Jirka tam dorazil chvilku po nás. Pivo měli dobré, hermelín, utopence, matjesy, klobásu, ďábelskou topinku, tlačenku a určitě ještě něco taky, a navíc to ani nebylo moc drahé. Taky když nám nepočítal poslední kolo. Jeho blbost. Kdyby byl trochu milejší, možná bychom mu to připomenuli.

Kolem jedenácté jsme se vydali k nám domů. Akorát, že my s Romanem jsme ještě jeli se strejdou do hotelu, abychom jim ukázali, jak se tam jede. Blbý je, že já sama jsem to skoro nevěděla. Nikdy jsem v těchto končinách (Pod Balkánem, někde pod Nádražím Libeň) nebyla. Tramvají jsme přejeli, ale Roman si naštěstí pamatoval, kde uhýbali autem. Pak jsme ještě přejeli autobusem a když už jsme s nimi tedy došli na ubytování, čekala nás ještě celá cesta domů. Na autobus jsme čekali 15 minut a na tramvaj 20. Takže jsme šli spát asi v půl druhé.

Výlet na Konopiště

Vzhledem k tomu, že jsme šli spát docela dost pozdě, tak jsme jaksi budíček v sedm nějak nezvládli. Taky je fakt, že jsme si nedávali budíka, počítali jsme s tím, že nás někdo probudí. Taky probudil, ale až asi ve ¾ na 8, kdy měl dorazit strejček. Ti nakonec dorazili trochu později, protože někde spadla trolej od tramvaje. Začali jsme chystat společnou snídani a asi v půl desáté jsme se konečně odlepili z bytu. Původně jsme chtěli vyrazit asi tak v půl osmé, abychom tam byli brzo hned na otevíračku. Naštěstí to nikomu nevadilo a ani Roman neprskal, že jedeme pozdě. Počasí nic moc, trochu poprchávalo, ale cesta byla pěkná, teda co se týče přírody okolo, přímo krásná. My jsme si s bráchou povídali česky, za náma seděl strejček s přítulkou, kteří nám nerozumněli, a jak to bylo v druhém autě, nevím. My jsme se každopádně docela bavili a taky jsme si konečně mohli popovídat.

Na parkovišti jsme se ještě občerstvili kafíčkem. Pro Leničku jedno speciální, s rumíčkem. Potřebovala jsem něco silného na bolení v krku a zároveň se probudit. Je to fakt hnus a doufám, že nikdy nedopadnu jako troska, že tohle budu pít často. Ale aspoň to pomáhá.

Zámek byl krásně opraven jak zvnějšku, tak zvnitřku. Připadala jsem si tam jako v pohádce. Taky protože tam vzhledem k počasí nikdo nebyl.

Zamluvili jsme si prohlídku v 11, stařešiny si vzaly naslouchátko (tlumočící telefon) a mlaďochům jsme to tak trochu tlumočili. Šli jsme na lovecký okruh, takže jsme tam viděli asi 4 tisíce z celkových 200 tísíců (jestli si to dobře pamatuju, ale bylo to šokující číslo !) zvěře, kterou za svůj život František Ferdinand d'Este ulovil. Možná dobře, že ho atentátovali tak brzo, jinak by vybil celý český revír ;) Možná to byl jeden z důvodů, kdo ví :)

Nám se prohlídka líbila, ale Francouzi to asi nedokázali pořádně ocenit. Kromě toho tak úplně neznají historické souvislosti a navíc se jich to ani netýkalo, takže to můžu chápat. Každopádně jsme se už všichni těšili do vytopené zámecké restaurace na horkou polévku a něco dobrého na zub. (Tady si Leni můžeš udělat další křížek.) Romanova máma ten den slavila narozeniny, takže jsme zarezervovali velký stůl. Prý to na zámku ještě nikdy neslavila, tak měla radost.

Kuchyně tam byla moc dobrá, něco ze zvěřiny, něco z klasiky, na závěr borůvkové knedlíky a panáček slivovice, zkrátka moc dobrý sváteční oběd. Mezitím se docela pěkně vyčasilo a odpoledne se na nás dokonce i sluníčko usmálo. Potom jsme se rozdělili, bratr se šel do zámeckého parku vyspat, strejda s tetkou šli do muzea motorek, mamča se ségrou do parku a s našima jsme se vydali ještě na jeden okruh. Tenhle byl dražší a delší, bylo to po soukromých místnostech Františka Ferdinanda. A stálo to fakt za to. Určitě na tom měl velký podíl I ten kluk, co nás provázel, protože jeho vyprávění bylo fakt poutavé a zajímavé. Ale vlastní prohlídka byla taky fajn, kromě toho nás tam nebylo moc, mohli jsme se všichni ptát, mluvili jsme jenom česky a vůbec atmosféra byla taková uvolněná. Máma se tam blýskla svými historickými znalostmi, odpovídala na otázky ostatních lidí, protože to měla všechno fakt načtené.

Tentokrát jsme pro cestu k parkovišti zvolili okliku přes zámecký park a skleníky. Ty už byly zavřené, ale park byl moc pěkně udržovaný, vonělo to tam růžemi a byl tam krásný klid. Taky se tam procházeli dva pávi, ale ať jsme se snažili všichni fotografové sebevíc, ocas neroztáhl ani jeden z nich.

Pokud chcete vidět OPRAVDOVÉHO páva, tak se podívejte k Leni na blog.

Cestou zpátky jsme se ještě jeli podívat na Sázavský klášter, ale nejlepší výhled byl asi ze silnice, když jsme si zajeli a hledali to. I když mě se to líbí i z blízka. Pěkné je, jak to tam nechali, i když z toho je jenom zbořenina.

Strejčkova přítelkyně zrovna moc rozumu nepobrala. To jsem už věděla. Taky jsem nechtěla věřit tomu, když mi Roman oznámil, že přijedou. Nějak jsem to přežila, ale měla jsem co dělat, abych nebyla kousavá. Takže, příběh z praxe: vedle Sázavského kláštera jsou zbytky románské baziliky. Kus zdiva ve tvaru kříže v zemi. A paní Chytrá k tomu přišla a ptala se, jestli je to bazén. Brácha na to pak reagoval, že jsem jí měla říct, že jo, ale že je zrovna vypuštěnej, protože ho napouštěj jenom v pondělí a teplou vodou. …

Večer jsme si šli sednout s bráchou, Sárou a Romanem zase k pěti penězům, já na hermelín, bratr na polívku a Roman proto, aby ochutnal všechny možné slivovice, meruňkovice, jablkovice a různé druhy Berentzenu. Ze své strany musím říct, že pivo bylo teplé a vybublané a nejlepší měli Stellu.

A tímto kulinářským zážitkem ukončíme dnešní povídání a na zbytek se můžete zase těšit příště!