Moje první dovolená - část první

A to ta část, kdy jsme Prahu opustili tak rychle, jak jsme do ní přiletěli a byli poznávat nové obzory.

Tak schválně, kde jsme to byli? :)

---

Po celou dobu, kdy jsem se stále neměla k tomu, abych článek napsala, jsem ale aspoň pilně zapisovala do deníčku všechno, co se přihodilo i s datem a hodinou, abych si na to při psaní potom lépe vzpomněla. A proto bude blog opravdu mým elektronickým deníčkem a všechno napíšu pěkně den po dni, jak je ostatně mým dobrým zvykem.

Ve čtvrtek 26. srpna jsem konečně vypadla z práce v půl deváté večer a pak už jen zbývalo sbalit tašky, počkat na Bruna, který nás měl odvézt na letiště a jít si na pár hodin lehnout, protože vzhledem k tomu, že jsme měli odlet v půl sedmé ráno, tak jsme museli před šestou vypadnout z bytečku. Stihli jsme to s asi sedmi minutovou rezervou na check-in a u kabinkového prohlížení jsme rovnou udali vizitku kapelky, to když se mě pán u skeneru ptal, co to v tom černém pouzdře jako mám. A já na to, že příčnou flétnu. Uvidíme, jestli se nám třebas někdy ozve ;)

Let byl vcelku ničím nerušený, dala jsem si svůj oblíbený tomatový džus a zalitovali jsme, že ještě nelítá ten přímý spoj od Easy Jetu, protože za tu dobu, co jsme věnovali letu do Vídně, by jsme už byli rovnou v Praze. Ale co, brzo to bude, to ještě nějakou chvilku vydržím.

Hned, co jsme donesli tašky do auta a odlepili se od domu, tak jsem si uvědomila, že jsem si v tom spěchu zapomněla vzít naušnice na cestu. Jaká hrůza! Jsem jak nahá! No a tak jsem si pak ve Vídni na letišti koupila od Swatch jedny krásné kroužky s dírkama v podobě kytiček. No a druhé naušnice jsem pak dostala těsně po příjezdu od tatínka, kdy jsem jen tak nakoukla do výlohy a jedny se mi tam zalíbily a on mi řekl, že jdeme teda dovnitř. Docela se to vyplatí přijet jen občas ;)) Ale každopádně děkuju!

Na letišti v Praze na nás čekal nervózní tatík, že zas překročíme parkování a Ajdam místo toho, aby na nás čekal, si šel někam shánět kafe. Pak jsme se setkali cestou na parkoviště a otec byl už tak nervózní,, že nás ani nenechal naložit věci do kufru a radši vyjel z placené zóny ven, a až pak nám zastavil a nechal nás nasednout. Mezitím se mu taky při couvání povedlo trochu přejet jednu tašku.

Bratr nás pustil bydlet k němu respektive ke mně do ateilu, že půjde spát ke své slečně Sáře. Žádné problémy mu to ostatně nedělalo, když je tam teď pečenej vařenej a má od ní i klíče.

Vybalili jsme dary z tašky a zjistili, že jedno červené víno nepřežilo cestu. Shodou okolností v té tašce, kterou otec přejel. No ale nejspíš to rozflákali už na letišti, protože v autě nebyly žádné stopy a i to oblečené už bylo takové vcelku seschlé. Abych to poupravila, to oblečené bylo pouze Romanovo, takže to maminka dostala hned na starost, aby si měl co odvézt s sebou k babičce a následně i do Bratislavy. Škoda jen, že to pak dala do nějaké tašky, která byla na spodku špinavá, takže jsem po příjezdu rovnou vyprala tři košile ;) No a krom toho tím vínem taky trochu  utrpěly dary, ale né moc, takže byly předání schopné. A vyrazili jsme rovnou do hospody na oběd.

První pivo mi pan vrchní vylil rovnou na klín, to abych to měla takové veselé přivítání. Ale jinak smaženej sejra byl moc dobrej a zmrzlina jako bolestné taky. A dárky se líbily, máma dostala jako obvykle halenku, tatíkovi jsme přivezla spoustu blbostí do kuchyně, jako třebas přísavky na skleničky, aby si je každej poznal, a bratr dostal barevnou modelínu Fimo, aby z toho mohl vymodelovat Adámka, a ještě ho mohl trvanlivě vypálit, jelikož ten minulý modelínový se mu už roztekl.

Odpoledne jsme zasvětili výrobě CDček kapely, výběru vypalovacích médií a jakousi debordelizací našich věcí v bratrově udržovaném bordelu. Jako jednu z prvních věcí jsme sháněli anti alergický prášky pro Romana, protože ten jeho prach je tam fakt neskutečnej. Mám pocit, že vysavač či nedej bože snad kýbl s horkou vodou to tam vidělo naposledy za mě...

Jednu z prvních návštěv jsme podnikli hned po výlezu z hospody, a totiž sekáč hned vedle nás, kam jsem se šla ze zvědavosti podívat, zda nemají nějakou krásnou dlouhou sukni, podobnou té, co mi vloni v létě ukradli v Marseille. Neměli tu samou, ale odnesla jsem si čtyři taky velmi sympatické kousky :-D A Roman si koupil rovnou oblek. Za čtyři stovky neber to. Světle béžový, to aby byl hodně často špinavej ;))

Pozdě odpoledne a večer jsme se toulali po Praze, až jsme se dotoulali do baru Krásný ztráty, kde jsme si dali lehkou večeři čítající nakládaný hermelín, moravské uzené a jakousi placku zapečenou se sýrem a rajčatama. A pak už jsme byli pěkně utahaní, večer jsme ještě museli vyrobit obaly na CD a nařezat vizitky, taky si nabalit na příštích pět dní na cestu, a trochu se před tou cestou vyspat, protože jsme zase museli vstát docela brzo, asi v půl osmé, což je na prázdniny docela časně (pomineme-li ty tři hodiny z předešlé noci).

Pak jsme vyrazili k babičce, samozřejmě, že místo v osm jsme vyjeli až v deset, takže jsme dojeli asi ve dvě, ale oni už jsou tam na nás tak zařízení. Po dlouhé době jsem viděla bratránka, ale ten si s námi jen dal oběd a večer vypadnul hrozně brzo, takže nic moc. Babičce jsme předali naše dary k narozeninám, to znamená dvě flašky pravého šampaňského, kachní a husí foie gras a k tomu cibulové marmelády a ještě nějaký smradlavý sýr. Akorát jsem byla dost zklamaná, že tam krom strýka a babičky, a bratránka teda taky, nikdo nebyl. Prej se všichni ještě na poslední chvíli vydali někam k möři na prázdniny a tak. No a to jsem se tak těšila, jak se tam potkám s celou rodinou a uděláme velkolepou oslavu. Nu, co se chystá na příští týden, kdy ta oslava bude, si můžu leda tak představovat, ale což, návštěva o byla i tak fajnová, jak se u nás říká :)

Po dobrém obídku a zákusku se šampáněm, jsme vyrazili do Globsusu koupit špekáčky a špek na večer na opékání a Ajdam s bratránkem zatím udělali oheň. Ten si pak dal jednoho buřta  a zdejchnul se. Strýko vytuhnul na gauči u tenisu či čeho, tak si tam s námi přišla sednout aspoň babička, ocko a taky bratr. Strašně jsme se přežrali tím čerstvým chlebíkem s opečeným špekem, až nám z toho všem bylo špatně, takže jsme si šli lehnout docela brzo, protože plný žaludek zmáhá.

Na nedělní oběd už bylo pěkně všechno přichystáno, když jsme se kolem deváté vymátožili z postelí, takže jsme se museli honem rozhodnout, jak to uděláme s tím foie gras. Protože normálně je to samozřejmě předkrm. Tady ve Francii. Ale v Čechách je vždycky k jídlu polévka, to ví každý. No a tak se babička zeptala, jestli bychom si to teda nemohli dát k snídani, a když Roman nenašel jedinej důvod, proč ne, tak jsme si udělali snídani bohatých  za 1200 a dali si k snídani vynikající francouzskou paštičku. Strejda se teda taky nenechal zahanbit a měl od své přítelkyně českou domácí králičí paštiku s kousky a taky nebyla vůbec špatná. Doplnili jsme to ještě čímsi, čemu frantíci říkají rillettes, jinak je to pomleté maso a spousta sádla. To mě nějak nelákalo.

Co si pamatuju ze zbytku dne je, že jsme znova jeli do Globusu, tentokráte pro chleba, a že jsem řídila já, abych rodině trochu ukázala, jaká jsem to šikulka. Je fakt, že při cestě tam mi to několikrát chcíplo, hlavně na začátku, ale pak už to bylo ukázkové a bratr mi řek, že na několika místech čekal, že mi to chcípne.

Odpoledne nám máti doporučovala, ať se jedem podívat do Ostravy, že tam má být nějaká instalace Cheopsovy pyramidy ve skutečné velikosti a že v novinách to vypadalo fakt dobře. A krom toho když jsem o tom něco hledala v novinách já, tak jsem objevila, že na hlavním náměstí bude celé odpoledne až do noci prezentace místních divadel, což znamená činohra, pohádka, opereta, balet, loutkové divadlo... Akorát mě štve, že jsme jedli tak pozdě a potom se tolik loudali, že o Pejska s kočičkou jsme přišli úplně, taktéž Prodanku, a jakési čertovské komedie jsme viděli jen konec. Ale i to potom stálo za to, mě do divadla vysloveně nalákala Mam'zelle Nitouche a všechny nás uchvátil kus Labutího jezera i s baletkami-labuťkami a baleťákem, kterej tam podle mě byl naprosto na h...ouby a celým orchestrem pod jevištěm. Měli jsme štěstí na počasí, protože i když bylo celou dobu dost hnusně a zima, tak se nakonec odpoledne vyjasnilo a ani nesprchlo. Ale zima teda byla parádní. Po skončení jsme si na náměstí chtěli dát jedno teplý kafe, ale bába nás vyhodila, že za deset minut zavírají. A to věděli, že na náměstí bude takováhle velká akce. Blbci. Jooo, a co ta pyramida? Byly to čtyři světelné kužely, které se stýkaly přesně uprostřed náměstí a vytvářely obrysy Cheopsovy pyramidy ve skutečné velikosti. Jen škoda, že byla taková mlha a čtvrtý reflektor jsme ani neviděli, jakož jejich bod protnutí :) Teď mě tak napadá, že si s tím museli docela dost pohrát, aby se jim ty čtyři sešly v jednom bodě.

V pondělí ráno, než jsme s Romanem odjeli (naši se tam zase vraceli), tak jsme si ještě dali s babičkou společnou snídani, uzeného lososa, a pak už jsme jeli do Brna na prohlídku města a večer jsme odtama měli autobus do Bratislavy. No počasí jsme si teda vybrali, celou cestu poprchávalo nebo pršelo, bylo šedivo a hnusně... Ale naštěstí v Brně samém bylo jen pod mrakem a nepršelo.

Ulička vedoucí do krypty...no to prostě nešlo nevyfotit. Ale že to dalo práci, aby mi tam nikdo nelez! Hlavně z vlastních řad :)

Prohlídku jsme zahájili v novém nákupním centru Vaňkovka, kde jsem si koupila nové punčocháče, z nichž jsem jedny rovnou zapomněla o dva dny později u Andrei v Bratislavě. No, nicméně poté, co jsme si prošli celou galerii, se Roman jako turista zeptal, kde je centrum (nemělo smysl mu vysvětlovat, že jako Pražáci tu nesmíme ani otevřít pusu:-P ), jsme si jí prošli ještě jednou zpátky, potom jsme se znovu zeptali a prošli si jinou, hnusnější, pasáž nádraží. Pak jsme konečně vystoupili v centru. Po neskutečných dohadech, co teď, jako jestli na kafe, nebo ne, jsem zalezla do Mekáče, abych si ty punčocháče natáhla, neb mi byla děsná kosa. Když jsme potom o 5 minut později zakotvili v jedné kavárně, tak jsem myslela, že je kuchnu!

Brněnská radnice (nebo aspoň myslím, ale radnice obvykle věže mívají, ne?)

Poprvé jsem ochutnala tu vysněnou horkou čokoládu, jak byla v tom stejnojmenném filmu, tedy s čili papričkami. Bylo to docela dobré, tak mírně to píchalo na jazyku, ale hlavně sama čokoláda byla hustá a mňami. Vzhledem k nabídce horkých čokolád jsme si dali každý jednu, Roman hořkou, Ajdam bílou s pistáciemi a tatík hořkou s kokosem. Škoda, že tenhle podnik nemáme za rohem, chtěla bych vyzkoušet tu z mléčné čokolády :)

Legenda aneb tomu nešlo odolat. Jen Roman se teda tvářil, jako by nás neznal :)

Po občerstvení a odbytí jedné hodiny odpolední jsme se vydali do kaple barona Trencka, která byla stejně předtím zavřená (to proč ta zastávka). Prohlídli jsme si vyschlé mumie bez fáčů, dověděli se trochu o historii, ale nechtěli jsme tam trčet zas moc dlouho, přeci jen mumie jsou mumie.

Po další obhlídce města se na nás dostavil hlad, takže jsme spíš místo památek koukali, kde co vaří a za kolik. Otec dělal, jako by tam znal každej podnik, ale od dob jeho studií se tam toho přeci jenom hodně změnilo. Nakonec jsme zakotvili u nějakého Anděla či co, a až na čekací prostoje jsme byli velmi spokojeni. S tatíkem jsme si oba dali tataráka s topinkama, na což jsem měla už dlooouhou dobu chuť. A Roman to aspoň poprvé ochutnal a řekl, že to není tak špatné, jak čekal.

Klenba v jakémsi kostele. Možná Svatý Jakub?

Pak jsme se opět vypotáceli ven a chvíli obcházeli náměstí a kostely, až už byl čas najít auto, autobusové nádraží, a vyrazit na cestu do Bratislavy. Bylo to divné z toho poměrně velkého území bez aut najednou zase vstoupit do toho ruchu. Je fakt, že Brno je vcelku mrtvé město, ale ta auta by se měla vyrušit i v Praze!

Ale co jsme si tam užili, byly pravé veřejné záchodky i s paní hajzlbábou, která měla vedle sebe nařezané kousky hajzlpapíru (ani mi ho nedala, a než abych se s ní hádala, nabrala jsem si radši ubrousky na utření rukou...), hrozně řešila, abychom jí náhodou neutekli bez placení a po Romanovi pořvávala, že jí zaplatil jen za pisoár, ač šel na kabinku. No zážitek to byl opravdu silný!

Cesta autobusem byla pro tentokrát nezáživná, v pohodě jsme za necelé dvě hodinky dojeli do Bratislavy na Nivy. Andrea byla bohužel do devíti v práci, takže jsme si s Romanem našli vcelku příjemnou kavárnu kousek od nádraží, kde jsme vybalili můj notes, na internet dali první fotky našeho CDčka a čekali na komentáře. U toho jsme popíjeli nejprve čaj a čokoládu, potom růžové italské víno. A tak jsme tam čekali docela dlouho, až se konečně Andrea objevila, dala si s námi ještě skleničku a jeli jsme domů. Předtím jsme ještě paní na baru dali CDčko, aby nás propagovala, a aby měla co poslouchat. Byla taková sympatická. Předtím dostala jedno CD babička a bratránek.

Náš úterní výlet do Vídně se fakt vydařil. Od rána chcalo až hrůza. Bratr mi doma sice půjčil deštník, ale ten skončil v centru Vídně v první popelnici, poté, co jsme si koupili jiný, funkční. Ale popořádku. Z bytu jsme vyrazili v pohodě s předstihem na autobus, ale Roman nějaký zahlédl v půlce cesty a běžel, aby nám neujel. Já jsem šla v pohodě krokem, protože jsem věděla, že tenhle není ten náš, jenže na konci jsem byla donucena ho doběhnout. Tam jsme se rafli, protože to nebyl ten, kterym jsme měli jet. Takže Roman pak řekl, že jen vystoupí a podívá se, jestli tam ještě ten druhej jede. A samozřejmě, že řidič mezitím zavřel a odjel. Tak jsem vystoupila na další zastávce a šla to celý v dešti zpátky pěšky. Ani mi nešel naproti, lenoch. Když jsme konečně nasedli do správného autobusu (zpětně jsem zjistila, že tamten byl taky dobře...), vystoupili, přešli na druhou stranu na zastávku a chtěli si koupit lístky, tak zrovna přijel ten druhej bus. A kokot na nás nepočkal, až se nám vytisknout lístky, a zavřel a odjel. Fajn, no. Další autobus jel moc pozdě. Nakonec jsme zkusili ještě tu druhou možnost, ale ten autobus už byl taky pryč. Takže jsme jeli nakonec tím dalším a dojeli na železniční stanici Petržálka. Při koupi jízdenek nám pán v pokladně řekl, že když si pospíšíme, tak stihneme i ten vlak, kterým jsme chtěli původně jet. Že je zpožděnej. No o třičtvrtě hodiny později se ukázalo, že ten vlak ani neodjel, takže jsme přesedli do toho dalšího a nakonec úspěšně do Vídně dojeli. Takže jsme se vlastně ani nemuseli moc hnát, abychom ho stihli.

Tak kdo si na začátku tipnul chrám Svatého Štěpána ve Vídni, tak tomu gratulace.

Jen co jsme vylezli z nádraží, tak já koukám, že tu osobu, co jde naproti mně znám...sakra, kdo to je? Maťo? Co dělá sakra Maťo v úterý dopoledne ve Vídni? Ano, byl to on. Byl si vyřídit něco kvůli škole. Tak jsme se pozdravili a dohodli, že večer zajdeme na pivo i s Andreou.

Znovu Štěpán

No a my jsme vyrazili na tramvaj a tramvají do centra. Kdyby nepršelo, tak to mohl být fajn výlet. Jenže pršelo. Jako první investici jsme si koupili deštík a jako druhou oběd. Když jsme tedy konečně v jedné zapadlejší ulici objevili hospodu, která vařila něco alespoň trochu místního (i když vlastně řízek máme i u nás - a i u  nás ho nejím - a halušky či guláš taky) a zasedli tam. Škoda, že už jsme byli zase za Evropské ceny, no i když pořád to bylo levnější, jak ve Francii. Ani se nám od tama nechtělo. Zvláště, protože tam měli teplo a protože venku stále pršelo.

Štěpán zevnitř, varhany moc pěkný. Ono se nic moc fotit nedalo, bylo tak hnusně, že většina exteriérových fotek stojí za prd.

No jinak jsme si pak prošli pár hlavních ulic, viděli spoustu kostelů a operu, zašli si na sachr a vídeňskou kávu, oblezli obchůdky se suvenýry, kde jsme sháněli dárky pro Romanovo příbuzenstvo a už jsme se těšili, jak sedneme do vyhřátého vlaku a pojedeme zpátky do Bratislavy. No fakt škoda s tím počasím, určitě bychom toho jinak prošli daleko víc a strávili míň času v hospodě. Ale co se dá dělat. No a jak jsme se tak těšili na ten vlak, chtěli jsme jet o hodinu dříve. A nakonec jsme měli co dělat, abychom stihli ten v půl sedmé, abychom dorazili rozumně zpátky.

Vevnitř v takovém vcelku prostém barokním kostelu, zvenčí jen bílý s měděnou střechou, a vevnitř taková nádhera. Jen už netuším, jak se jmenoval.

Srazili jsme se na jakémsi odporném nadchodu nad obrovskou dopravní křižovatkou a vyrazili pochodem do hospody, kde mělo plno, takže jsme šli dál. Ve druhé hospodě plno nebylo a dobře tam vařili. Původně jsem si chtěla dát halušky, ale Maťo řekl, že halušky jsou dobré jen domácí, takže jsem se pozvala k němu domů, ať se teda ukáže. Řekl, že si to ještě rozmyslí :)

Ještě jednou ten samý kostel.

Jinak Roman mezitím objevil, že velké panáky stojí 1,50 Eura a rozhodl se, že začne odspoda lístku. Už si ani nevzpomínám, co to bylo...snad Horec, jako že hořká, pak Myslivec, hruškovice, malinovice, Tatranský čaj... No nevím, prostě toho bylo moc. Platili jsme 64E za dvě jídla a všechno, co jsme vypili, což je na naše poměry hodně, ale na bohaté Francouze skoro nic.

A do třetice ještě jeden kostel, tentokráte byl poblíž jakéhosi muzea.

Pak jsme si vzali taxíka až k Andrei domů (3 Eura pro čtyři lidi...a noční doprava by nás stála 2 na osobu a ještě daleko víc času), kde jsme ještě otevřeli flašku vína, pustili CD PointCom1 a pak jsem vytuhla a víc si nepamatuju. Oni ještě koštovali hruškovici, co dostala Andrea na jedné svatbě a Maťo šel ve tři ráno domů pěšky, ale prý si na druhém rohu zavolal taxíka, protože by jinak v tomhle stavu nedošel :)

Ranní probuzení bylo krušné, jak už se stává. Zůstali jsme chrnět asi do jedenácti a pak jsme se pomalu zvedli a vyrazili do centra na procházku. Vzali jsme to před Bratislavský hrad, který teď pěkně opravili, přes těch jejich pár pěkných ulic, opět bez aut, dali si kafe na sluníčku a zmrzlinu na náměstí (Andrea mi doporučila čokoládovou s papričkami, tentokrát štípala fakt o dost víc, jak ta horká) a pak už jsme se svezli k Maťovi domů na chutný obídek. No jó, byly moc dobré. Trochu mu prý pomáhala maminka, ale stejně se vycajchnoval.

Bratislavský hrad

Pak jsme ještě byli v legendárním Funusu na pivu, přišla tam i Andreina sestra, ale nezůstali jsme dlouho, museli jsme ještě přes Horský park domů, dobalit, rozloučit se a vyrazit na autobus a šup na nádraží.

Tato cesta se žlutým autobusem už tak bezproblémově neproběhla. Kdesi před Brnem jsme stavěli u pumpy nabrat benzín. A pak už nenastartovali. Takže letušák měl co dělat, aby nás informoval o tom, co se děje, volal pro náhradní autobus a tak dále. Řidič mezitím začal zkoumat motor nějakou dlouhou kovovou tyčí, až se mu to povedlo nahodit. Škoda, že bratr s tatíkem, kteří zrovna jeli od babičky, vyrazili o trochu dřív, takže už byli daleko za Brnem. Byla by to sranda, kdyby si nás vyzvedli takhle na pumpě :)

Do Prahy jsme přijeli s asi půlhodinovým zpožděním, což ale stačilo na to, aby nám po půlnoci už žádný rozumný spoj nejel domů, takže jsem si zavolala taxika Máta, kteří měli sice trochu čekací prostoje, ale domů nás odvezli bez problémů. A pak už jen hají a pořádně se z té opice vyspat!