Annecy a Fête du Lac

Poté, co jsme se vrátili z páteční oslavy narozenin asi v půl třetí ráno (ta cesta přes Trévoux byla fakt únavná), tak se mi v sobotu ráno opravdu nechtělo z té krásně vyhřáté postýlky už v půl osmé. Navíc ještě lehounce ovíněná, v puse jak v polepšovně a s kouřovým parfémem. Naštěstí sprcha a kartáček na zuby spravily dva z těchto tří bodů, pořádná sklenice vody i ten třetí. R.zi s přítelkyní Andreou a kamarádkou Sárou dorazili na čas, takže jsme vyráželi od domu asi ve třičtvrtě na devět. Plni očekávání neobyčejného dne.

---

Cesta ubíhala docela v pořádku, rozhovor byl taky docela živý, i když jsem se snažila trochu ještě prospat a Andrea s námi nepromluvila ani slovo a celou dobu zírala jen do své knihy. Takto jsme dorazili někdy v půl jedenácté do Annecy a dokonce našli i šikovné místečko na zaparkování. Placené. Ale vzhledem k tomu, že bychom se museli co dvě hodiny vracet a dát tam další dvě eura, tak Roman řekl, že kdyžtak zaplatí pokutu (11E), ale nehodlá se tím rozčilovat. Nedostali jsme nic :)

Nejprve jsme šli koupit a vyzvednout lístky na večer pro ty, co je neměli, pak jsme zvládli i čůrací pauzu a našli si dobrou pekárnu a následně kavárnu, kde jsme si dali snídani. V jedenáct dopolene :)) A pak že Francouzi striktně dodržují dobu jídla. Jo a taky, abych nezapoměla, jsme se srazili s Arnaudem a Orianne, kteří přijeli na motorce.

Vyrazili jsme na procházku po starém městě, Andrea vyrazila někam sama fotit (zapomněla jsem tu zmínit, že je blázen do fotek a že se tím i tak trochu živí) a ztratila se, ale vzhledem k tomu, jakej měla vytáhlej čumák celej den, tak nám to ani nevadilo. Jen R.zi se o ní trochu strachoval, tak se pak nakonec nějak telefonem svolali.

Oproti loňskému výletu jsme si prošli centrum daleko míň, ale i tak to bylo příjemné. Znovu jsme vylezli nahoru na kopec do hradu a na vyhlídku. Prohlídka se trochu změnila, hlavně ta část obrazová. Ryby a jezera zůstala tak, jako loni. Udělalo mi radost, že mezi animovaným filmem byl Švankmajer i Trnka s několika díly. Trochu zprzněně napsané, ale to hlavní tam bylo :)

Když jsme sestoupili zase dolů do města, tak jsme se vydali pátrat po dobrém obědě, ale jaksi už byly dvě hodiny odpoledne a buď měli všude narváno a čekací dobu aspoň 45 minut, nebo nás rovnou vyhodili s tím, že už nevaří. V den, kdy je ve městě alespoň milión turistů, je to rozhodně velmi moudré rozhodnutí. Francouzi rozhodně nejsou správní obchodníci a když jim padla, tak jdou prostě domů, i kdyby hřebíky padaly... Nakonec jsme tedy našli jednu italskou restauraci, kde vařili moc dobře i lákavě na pohled. Dala jsem si "jen" salát, protože jsem byla ještě nacpaná z naší snídaně, ale i tak jsem se parádně přežrala.

Po obědě jsme vyrazili k autu vzít si věci na koupání a odtama k jezeru. R.zi s Andreou se nám zase někde ztratili. Našli nás až potom na pláži. Jinak jsou všichni pěkní srabi, protože po čtvrthodině ptaní, kdo teda půjde do tý vody se mnou, jsem tam skočila sama. Krásně jsem si zaplavala, po prvnotním šoku to ani nebylo moc studený, naopak, příjemně osvěžující v horkém dni. Naštěstí zas takový vedro nebylo, to začalo až tento týden. To by jsme tam moc pajdat nevydrželi.

Po koupání jsem si ještě dopřála siestu na sluníčku (vzhedem k tomu, že moc nepálilo, tak se to i obešlo bez následků, pro jistotu jsem se každou chvilku obracela ze strany na stranu, abych byla rovnoměrně propečená či spálená).

A pak už jsme vyrazili vstříc nesčetným dobrodružstvím, která se mohou přihodit jen, když je někde asi tak 5000x více lidí, než je tam obvykle plánováno. Pro příště je to dobré poučení, že jakmile někde uvidím ne moc plné záchody, tak je záhodno tam okamžitě jít. Takhle jsme stáli totiž minimálně půl hodiny v Quicku (něco jako Mekáč) v malé vydýchané chodbičce, a čekaly a čekaly, až se na nás dostane řada. Dvě kabinky, sdílené muži i ženami (byly jsme na pány, šlo to tam krapet rychleji), byly v tomto počtu fakticky nedostačující (znovu se odvolávám na tu debilní normu, která je naprostým spiknutím proti ženám: jedna kabinka versus jedna kabinka a dva pisoáry...).

Zatímco jsme tedy čekaly na ten krátký okamžik tělesného ulevení, kluci šli koupit něco k večeři. Vlastně jsem zapomněla zmínit, že jsme si chtěli jít někam sednout na drink, ale v žádném baru nás nechtěli obsloužit, že tam dělají jen večeře. To je super, ještě lepší zážitek, než s obědem. Jo a když jsme se rozhodli, že jdeme teda na skleničku, tak jsme pro změnu ztratili R.ziho s Andreou... Pak jsme se s nimi setkali až u auta po skončení ohňostroje.

Půl hodiny poté, o pár mililitrů volnější, jsme tam tři samotné holky čekaly, až se kluci objeví s tou stravou. Mezi tím nás tam otravoval nějakej Arab, tak jsem předstírala, že mu nerozumím, a že mluvím jen anglicky. Když mě začal ošahávat, tak se nám povedlo ho s Orianne od nás odloučit, ale už jsem se dost bála, že se prořeknu a pošlu ho do oněch míst ve francouzštíně :) A taky mi pak bylo blbý, když jsme se mezi sebou normálně bavily, aby nepřišel na to, že francouzsky umím dost dobře ;))

O cca půl hodiny jsme se vypravili v počtu pěti lidí a sedmi sendvičů (to kdybychom se s nimi náhodou ještě setkali - ale R.zimu chcípnul telefon a nikdo z nás samozřejmě neměl číslo na Andreu) směrem do davu, abychom se pokusili procpat někam dopředu. Nakonec se nám povedlo zabrat vcelku strategické místo skoro u kraje jezera, odkud jsme viděli vcelku dobře. Místa na tribunách nás velmi lákala, ale když jsme si s Romanem před měsícem a půl kupovali lístky na internetu, tak už tam žádná nezbyla. Zůstala jen ta na trávě, která byla pro velkou masu lidí. Při čekání jsme si rozdělili ty sendviče a po setmění to začalo.

Sladký západ slunce a počet lidí, co se na tu akci přišel podívat...jen ti, co byli před námi, za námi jich bylo aspoň 100x víc...

Přemýšlím, jestli jsem někdy viděla nějaký hezčí ohňostroj s muzikou a s vodními efekty, a jediný, který mě napadá, je státní svátek v Maďarsku v Budapešti nad řekou a parlamentem, když mi bylo asi tak  10-15 let. Ale vzhledem k tomu, jak už je to dávno, a že jsem byla tehdy fakt prťavá, tak tento letošní ohňostroj prohlašuji za nejlepší z těch, co si pamatuju :)

Měli to perfektně nasynchronizované, co se mi moc líbilo byly ohníčky, co stříleli za sebou v řadě a každý vyletěl vždy o kousek výše, nebo třebas červená srdíčka či smajlíky. K tomu měli hned před tribunami fontány, které různě nasvicovali (moc jsme toho neviděli) a taky světelné kužely až do nebes různých barev... Přes hodinu atrakce, která uběhla neskutečně rychle. A stálo to fakt za to. Už pro skvěle vybranou hudbu, nebo pro ten zážitek nechat se klamat světelnými jevy :) Fotit jsem nic nefotila, protože to bez stativu nemělo ani smysl, a kromě toho jsem si to chtěla pořádně užít jen jako divák na vlastní oči a ne hledáčkem fotoaparátu. Tak jen přidávám video, které jsem objevila na youtube a které ukazuje posledních pět minut, tedy završení celé show. Kdo chce víc, může hledat Fête du Lac d'Annecy 2010, číslovka 150 budiž nápomocnou, jako 150. výročí tohoto svátku.

A pak už jsme se jen probrodili masou lidí zpátky k autu, vystáli si hodinu v zácpě, a odjeli zpátky do Lyonu. Roman nás bravurně odvezl, dokonce si na to na první benzínce koupil dvojité kafe, ač normálně kafe nepije, a pak mě nenechal ještě aspoň půl hodiny spát, jak byl vyspídovanej :) Já jsem vytuhla už někdy po pěti minutách zácpy a během celé cesty jsem poklidně klimbala. Domů jsme dorazili v půl třetí. A v neděli jsem se pak zase krásně vyspinkala, až do půl druhé, a pak už jsem vůbec nic nedělala, jen se čučela na filmy a hajala v postýlce...super odpoledne :) A to je konec dalšího pěkného povídání.

Otázka na závěr: co to je?