Sedím u kompu, který jsem před chvílí vytáhla z již hotového zavazadla a nudím se. Čekám na Martina a odvoz do Prahy a z původních plánovaných osmi až devíti to vypadá na poledne až jednu hodinu... Téměř jsem zlikvidovala balíček velikonoční čokolády, který jsem dostala na návštěvě u Romanova tatínka a jsem děsně nervní, jak se furt chodím koukat z okna na každý bouchnutí dveří od auta!
V úterý se s Lyonem loučil Martin-blonďák-ekonom, kterému se již jaksi dále nevedlo zdržovat nástup na druhý semestr do školy, takže uspořádal takovou malou párty. Bylo nás o dost méně, než posledně, asi deset, ale vůbec to nevadilo. Jo, a měli jsme tam jednoho cizince... Romaina :) Musí to být super pocit, být cizincem ve vlastní zemi.
Bavili jsme se o blbostech a tak půlku večera zpívali různé večerníčkové a jiné znělky, případně naprosto úchylné písničky, popřípadně ještě úchylnější. Moc se mi tam líbilo, doufám, že se takhle s klukama ještě sejdeme. Teď ve čtvrtek pořádají lyonský sraz v Praze, tak se těším na pokec a hlavně na pořádný pivo.
Jo a Romain upekl skvělé muffiny s čokoládou a banánem...dobře jsem si vybrala :)
Ve středu přišel ze školy mejl s nabídkou práce na dva dny v tejdnu za 1000 Euro, tak jsme celý odpoledne místo kolovýletu přetvářeli moje CV. Byla to sranda, jak bojoval s českou klávesnicí...pořád psal "ů" (="m")...že by to bylo tím, jak je idiotsky udělaná ta francouzská? :) Práci, jak to tak vidím, asi nedostanu, ale mám teď odborně schválený životopis od někoho, kdo jich napsal a rozeslal asi tak 200, když sháněl práci.
V pátek jsme měli ve škole neoficiální prezentaci, každej vyvěsil, co měl. Byl to jeden z nejlepších ateliérů, protože jsme neseděli všichni za počítači, ale tak různě jsme kolovali, bavili se o cizích projektech a o všem možném a musím říct, že to byl opravdu odpočinkový den. Hlavně po tom, co jsem ve čtvrtek večer už fakt ztratila nervy a od sedmi večer jsem nebyla schopná udělat ani čárku, toužila jsem se stát ředkvičkou (protože taková ředkvička, to je neuvěřitelně sexy zelenina, kdybyste nevěděli) a měla chuť smazat projekt z počítače a někam se vypařit.
Večer jsme byli na Croix-Rousse v jednom baru, popít a zahrát si/poslechnout si mě hrát. Bylo to docela fajn, po delší době jsem viděla jednoho kamaráda a po ještě delší době jsem měla v puse saxík. Potom jsme jeli rovnou k Romanovi domů, abychom zvládli druhý den být v poledne u jeho táty na oběd. Ani jsem se pořádně nevyspala, vytáhl mě z postele už v devět, a to jsme šli spát tak ve 4!
Odpoledne jsme vyrazili na badminton, nehrála jsem to asi tak 10 let a Romain chodí sem-tam hrát se svým tátou nebo sestrou, takže ze začátku to byla sranda. Ale docela rychle jsem na to přišla, co a jak, a moc mě to bavilo. Nakonec jsme tam pobíhali po hřišti hodinu a půl a klidně bych zvládla i víc. Jen to stojí docela dost, pronájem toho kurtu. Tak zase jindy. Už se těším.
Večer jsme se šli projít po nočním Trevoux a hrozně se mi líbilo být mimo město, koukat do tmy na neosvícenou Saônu a užívat si neuvěřitelně teplého večera. Byli jsme venku dvě hodiny a ani nevím, kam se ten čas poděl. Fakt mám radost ze svojí francouzštiny, protože se bavíme o všem a začínám rozumnět i jeho naprosto blbým ftipům. Ještě teda někdy nestíhám ty opravdu debilní, jako že ještě blbější, než ty naprosto blbé. Ale když mi nahraje na smeč, tak jí velmi ráda využiju. Třebas jako když jeho máma řekla: "Na Fourvière (kopec) je to pěkný hlavně v noci, protože můžeš vidět celý Lyon." No tak na to jsem prostě musela odpovědět, že je odtama Lyon vidět i ve dne.
V neděli se celá rodina dohodla, že se půjde na veletrh se vším možným, takže jsem ani neprotestovala, že to neni zrovna nejlepší způsob trávení neděle, a jelo se. Na druhou stranu bylo fajn podniknout zase něco krapet jiného, než obvykle, aspoň se spolu nenudíme. Nejvíce peněz jsme utratili za žrádlo, protože jinak mě tam krom jedný bižuterie a šatiček nic moc netáhlo. Roman přemýšlel, že mě asi zardousí, jak jsem pořád nebyla spokojená s výběrem jídla (bageta s ňákým masem nebo kebab, když nechtěl jíst normálně v hospodě). Nakonec jsme si koupili vaničku supr brkaše s vmíchaným sýrem a k tomu kebab s hranolkama bez chleba, kterého jsme dostali asi 2x tolik, než kdyby byl normální. Oběd pro dva za 9E a to nám toho ještě kus zůstal, je u mě doma v lednici. Jo a samozřejmě luxusní mňam zmrzlinka na závěr.
Nechali jsme se odvést ke mě do bytu, a protože bylo venku fakt moc hezky, tak jsme na otočku vyrazili ven do parku. Původně jsme měli jet oba na kolech, ale mě se chtělo na brusle, což se nakonec ukázalo jako dobrý tah, protože já jsem se příjemně protáhla, nevedla jsem znechucený řeči, že jedeme "jen" do parku a Romain se díky nevelké rychlosti ani moc neunavil. Po cestě zpátky jsme se stavili u Karla vrátit kolo a pokecat s jeho nově přijetou přítelkyní. Musím říct, že to byl příjemný večer. Doma jsme pak dokoukali Twilight, novej film o upírech, ale co se týče příběhu, tak dost přitaženej za vlasy. Nejvíc mě bavilo, jak to Roman celou dobu komentoval. Scénáristi měli asi opravdu bujnou fantazii. Zajímavý je, že jsem měla pocit, že na ten film koukám ve francouzštině, jak jsme se mezi tím bavili a smáli tý naivitě. Ale mělo to dobře promyšlenou kameru, na začátku to totiž celé bylo do modra, tak studena, a končilo to pěkně barevně, teple, což z hlavního hrdiny na konci vykouzlilo úctyhodného fešáka. Že by novej Johny Depp? Bíle zapudrovaná tvář, jméno Edward, davy fanynek šílí... ;)
V pondělí vstával Romain poprvé do práce a nevypadal zrovna nadšeně, že tam musí jít. Já jsem se pokoušela ještě trochu zaspat, ale už to nešlo a navíc jsem měla nemálo věcí na vyřízení. Skočila jsem do Lídlu koupit něco k obědu plus věci, co vezu do Prahy, trochu poklidila nezřízenej bordel v pokoji a uvařila oběd. Jak tu práci má čtvrt hodiny ode mě, tak to je docela pohoda. Po jídle jsme na ké snědli 120ti gramové čokoládové velikonoční vejce z Londýna, dali si pusu a šel zpátky do práce, ja na Part-Dieu ještě podniknout nějaké nákupy.
Jako před-oslava mých narozenin a taky oslava toho, že konečně začal pracovat, jsme šli na večeři do jednoho Lyonského Bouchonu (bušon, jako že zátka, ale jinak typická Lyonská hospůdka na oběd a večeři), dala jsem si zase jitrnici s jablkem a k tomu byly ty úúúžasný zapečený brambory, do kterých jsem se asi zamilovala :) Procházka domů a spinkat. Takhle unavená jsem už dlouho nebyla, pár dní moc nespat a je to...no jo, stárnu...ještě pár dní a je to tam, 25...
Do Prahy jsme nakonec vyrazili v jednu, a protože jsme přes celé Německo nestavěli, tak jsme dorazili lehce po půlnoci. Cestou byla s Martinem fakt sranda, probírali jsme naprosto absurdní téma, i nefrancouzská. Jen jsem popisovala, jak jsme jednou museli jet kousek v protisměru, protože naprosto neměli značený odbočky, a Martin mi na to odpověděl:
"Oni ti to ukážou, kam máš jet, to jako jo, ale až v okamžiku, kdy už tam nemůžeš odbočit."
Doma jsem se akorát pozdravila s rodiči a šla spát, byla jsem z toho všeho patřičně unavená. O pobytu v Praze napíšu zase příště.
Žádné komentáře:
Okomentovat