Čas předvánoční letos uletěl stejně tak rychle, jako ten předtím, ale byl fakt nabitý vším možným, cestováním, večírky a kamarády.
Ten filmový večírek s Karlem byl docela fajn. Sice jsme moc nepochopili, proč se nám snažili ukázat všechny možný chyby ve filmech a proč nás nutili počítat, kolik různých střihů je v minutě filmu, ale asi to byl smysl toho promítání, tak jsme to posléze přestali řešit. Po "školení" byl raut z jídel z kraje a bylo to všechno tak oc dobrý a bylo toho tak strašně moc, že jsem se zase pěkně nacpala. Na konci jsem si vzala pár sýrů jako výslužku :) Seznámili jsme se s jednou holkou Češkou, ale na větší akce to nevidím. Taky nás odchytlo několik důchodců a vzali si na nás kontakt, tak nevím,jestli tam k nim někdy půjdeme, oba jsme se jich spíše báli :-D
Ve středu byl Vánoční večírek u Martinů a Lukáše, kam se prý mělo přijít v červeném, čehož jsem si ale nějak nevšimla :)
Vánoční nákupy jsem měla hotový naštěstí už z minulého týdne, takže jsem akorát skočila koupit do Lidlu sýry pro Andreu (nevím, co bude dělat s deseti kozími sýry;) ) a pro pár vín a sýrů domů a pro kamarády (asi tak pět kilo a stálo to padesát Eur...). Málem jsem to nedonesla na zádech domů. No a teď to dobře smrdí v tašce!
pátek 19.12.
V pátek na ateliéru jsme měli další lóž, abychom prý měli klidné prázdniny... Tak nám Marcot naložil na Vánoce napsat 12 (ano, opravdu dvanáct) stránek textu o našem projektu... Měla jsem vždycky pocit, že chodím na architekturu, ale asi jsem se zmýlila :) Jo a plus abychom se opravdu nenudili, tak ještě výkresy ve dvoustovce a maquette. To budou pěkný prázdniny, tohle.
Večer jsem se doma nějak oživila a vyrazila s počítačem k jednomu spolužákovi (Kevin) hrát po síti nějakou hru. Naučila jsem se to ovládat a jakž takž se pohybovat v terénu, ale nechápu, odkud se brali ti snajpeři, kteří mě vždycky bůhví odkud sestřelili... Ale aspoň byla sranda. Jen mě to tak po dvou hodinách přestalo bavit, když mi to vůbec nešlo. Naposledy jsem hrála nějakou hru tak v patnácti!
Domů jsme měli jet ve čtyři ráno v sobotu, to byl sraz. Teda co domů, ještě do Bratislavy navštívit Slováky! Reálně jsme odjeli něco po pátý a ani jsme se nevraceli pro můj zdroj k počítači, protože jsem si zkontrolovala asi 4x, že ho opravdu mám. Jsem zvědavá, co jsem teda zapomněla :) Doufám, že všechny dárky mám s sebou. Jonesovi jsem nadělila to, že jsem po sobě jednou na víkend nádobí umyla a jako bonus jsem mu i vynesla odpadky.
Cesta byla docela v pohodě, trvala něco přes 12 hodin, stát jsme změnili asi 5x, ale protože jsem ji skoro celou prospala, tak moc nevím, co se dělo. Rozhodně si myslím, že tak zajímavá, jako ta se Zdeňkem nebyla.
V Bratislavě mě přišel Maťo vyzvednout jen kousek od jeho domu a to ještě že tak, protože ta moje taška díky sýrům a vínu váží asi metrák :) Nezapomněl to řádně okomentovat, včetně toho smradu, co se z tý tašky line!
Večer nás Andrea vytáhla na Vánoční večírek jakési své kamarádky. Bylo to tam fajn a líbila se mi zase po čase ta slovenština. Se Slovákama jsme si popovídali a bylo to super je po půl roce vidět! Domů jsme šli pěšky, protože v Bratislavě skoro nic nočního nejezdí. Druhý den jsem šla konečně na vycházku po městě, abych byla schopná konečně nějak odpovědět na otázku Jak se ti tu líbí? a ne jen říkat, že pořád čekám, až něco uvidím. Maťo vařil doma oběd pro rodinu a pro mě, ale málem mě vyhodil z kuchyně, když jsem mu do toho pořád kibicovala a byla velmi nespokojená s tím, když smažil nejprve cibuli a až potom tam přidal špek, naprostá technologická neznalost! Centrum města se mi líbilo, ale Maťo i Andrea neopoměli pokaždé upozornit, že "toto je jedna z našich čtyř ulic" a tak. Na vánočních trzích jsme si daly lokše, což je něco jako palačinka z bramborového těsta, a Maťo maso, cikánskou pečeni. Strašně se divili, že ani jedno z toho u nás neznáme. Maso v housce sice na trhu koupíš, ale rozhodně ne v takové míře, aby to znalo celé město pod jedním názvem (no ale je taky pravda, že Praha je podle jejich měřítek velkoměsto:)
Zapadli jsme někam na pivo a něco k jídlu a jak je svět (nebo Bratislava) malej, tak jsem tam potkala ve dveřích Adama, který je letos na Erasmu v Lyonu. Večer ještě do čajovny a u Andrei doma jsme se podívali na Život Briana, ze kterého si ale vůbec nic nepamatuju, protože jsem ho skoro celý prospala. Maťo šel na nějaký třídní sraz, takže jsem nocovala tam.
Dopoledne jsme strávili snídaní a nesmyslným poletováním po bytě, ale kolem poledne jsme vyrazili ještě do města po obchodech, i s Andreinou sestrou, která se zrovna vrátila z Londýna, takže měla taky trochu problém s aklimatizací. Ono moc nemá smysl popisovat, jak jsme po vsech hračkářstvích hledaly nějakou rozumnou stavebnici Lego, až jsme se musely sejít s Maťem, aby nám jako chlap pomohl něco pro toho prcka vybrat :)
Nebylo to ani tak dlouho, strašně to ulítlo, ty dva dny, takže v půl šestý jsem vyrážela do Prahy. Maťo mě odvezl autem na nádraží, nezapomněl zase pořádně zanadávat na mojí smradlavou a děsně těžkou tašku, dostala jsem pusu na obě líce a jela jsem vstříc Vánocům v Praze.
Z autobusu jsem volala našim asi 3x, aby pro mě tak akorát přijeli. Naposledy jsem určila čas příjezdu naprosto na minutu, a proto jsem tam pak asi čtvrt hodiny čekala, než přijeli. Připadala jsem si úplně stejně, jako když jsme kdysi jeli se školou do Francie a hodinu příjezdu jsem nahlásila úplně přesně už z hranic, všichni rodiče tam pro svoje ratolesti přijeli na čas, jen se mnou tam musela ještě nervózně podupávat učitelka, než se za čtvrt hodiny ukázali. Když jsem tenhle pocit řekla bratrovi, kterej mi přišel pomoci s taškou, tak si na to vzpomněl taky a odsouhlasil mi, že se takhle trapně cítil nejednou :)
Vánoce jsou obecně takový stresující prvek, že jsem se tak po dvou hodinách pobytu doma měla chuť vrátit zpátky do Francie a občas se tohle nutkání vrací.
Dne 23.12. od tří odpoledne se prý na Kampě tradičně zpívá Rybova mše Vánoční a letos jsem se toho díky Aničce taky zúčastnila. Asi to úplně není, že kdo přijde, tak zpívá, protože to má čtyři hlasy a je potřeba určité organizovánosti. Nicméně jsem dokonce od někoho dostala noty a šla zpívat s Ani a její maminkou do altů. Příště půjdeme dělat záškodníky do tenorů...jestli spíš nebudou pak ti záškodníci oni :)
Večer byla tradiční Vánoční čajda, na kterou chodí tradičně čím dál tím míň lidí, ale co se dá dělat, zdravé jádro pořád ještě drží, takže přišli v pořadí Anička, Jirka, Přesle a Brunďa. Zase to má výhodu, když nás není moc, že si můžeme povídat všichni dohromady. Začínám si připadat stará, když Brunďa, moje spolužačka řekne, že si tohle nepamatuje, protože od maturity už je to pět let... Och! Vyprávěli jsme si hlavně různé historky ze školy, a protože jsme byly 4 z toho samého gymplu a tři a dvě z tý samý základky, tak jsme minimálně ty lidi znali skoro všichni, pokud už jsme rovnou něco z toho nezažili. Jo a taky jsme volali Raistlinovi, protože jsme si na něj vzpomněli, že už ho dlouho nikdo neviděl. Mám ráda lidi, kteří mají pořád to samé telefonní číslo, a když si na ně člověk po pár letech vzpomene, tak se dovolá. Jo, Raistlin, to je náš dávný kamarád, kterého označit slovem "ztřeštěný" je nedostatečné. A vystudoval jaderku :)
Jak se Jirka přestěhoval naproti nám, tak jsme vyrazili ještě do hospody na jedno nebo snad dvě, maximálně tři, fakt ne víc jak čtyři či pět :) Probrali jsme toho hodně, protože za těch několik let se toho nahromadí až hrůza. Bože, to je fakt strašný mluvit jak nějaká stoletá babička!
A to by bylo asi tak všechno ohledně předvánočního času a skočíme na ten vánoční...
Žádné komentáře:
Okomentovat