Podzimní novinky

Co bych vám tak pověděla. Dneska to bude takový pelmel myšlenek, už dlouho jsem nepsala, jak jde život. Tak to musím taky trochu vynahradit, abych pak někdy za dvacet let věděla, že tahle etapa života byla taky fajn.

---

Je toho moc. Na blog se mi skoro nedostává času, a nebo spíš energie. Je to tak nějak všechno se vším, protože když už mám chvilku doma volno, tak si radši pustím nějaký seriál, nebo se naložím do vany (jako včera večer, a k tomu si pustím Čajkovského houslový koncert v D dur a vychutnám si dvojí zážitek). No a jinak jsem věčně na volejbale, občas se mi povede vyrazit na brusle, nebo někde hraju, případně zkouším s fanfárem či kapelou, a nebo hraju u mě doma a snažím se cvičit. No a do toho jsem věčně v práci… Prostě to letí, že ani nevím, jak se to děje.

A taky trávím docela hodně času s Annou, českou kamarádkou, kterou jsem potkala před rokem v letadle do Prahy. A teď spolu hledáme byt, od února. Což bude taky ještě sranda, protože nevím, jestli tady ještě budu. Koncem srpna mi zavolali z práce a zeptali se mě, jestli chci jet do Kataru. A jestli chci bejt hlavní projektant pro jednu stanici metra. Wow! No tak samo, že chci ! No a teď už jsou to tři měsíce, kdy nevím, jestli zejtra neodjedu do Paříže a za týden do Dohy. Už je to čekání dlouhé, ale žiju dva životy - jeden, jako kdyby se nic nestalo, a druhý, že prostě jen tak odjedu. No zmáhá mě to, ale snažím si to nepřipouštět.

Je toho hrozně moc, třeba koncert v Belmontu, který jsme uspořádali po tom příjemném odpoledni (http://reddevillenka.blog.cz/1410/uzavreni-festivalove-sezony), kam sice nedorazilo tolik lidí, co jsme čekali, ale i tak to byl příjemný víkend. Pak taky narozky u Nika (můj kytarista), kdy jsme do čtyř do rána seděli v malé skupince a zpívali ve dvou s kytarou převzaté písničky od Floydů a podobných kapel, a pak jsme diskutovali o muzice a o Francii a cizině (pozvaní byli jeho mezinárodní studenti, které učí francouzštinu, takže Francouzi byli v menšině). Pak si ze mě taky dělali srandu, že budu brzo Francouzka, teda jestli se to povede, tak bych měla v lednu získat dvojí občanství. V červenci jsem začala proceduru a teď půjdu na Prefekturu. Tak jsem zvědavá. Pořád ještě neumím Marseillaisu, ale už vím, kdo je prezident (to snad víme všichni) a kdo první ministr (Manuel Valls, je to Španěl - víc o něm nevím, politika mě nezajímá) :) Když si ze mě dělali srandu, tak jsem skoro přemýšlela, jestli to rendez-vous nezruším.

Hraní s The Essential Jazz Trio je inspirující záležitostí. Sice každá naše zkouška skončí spíš tím, že vypijeme skvělé alsaské víno, sníme mňami klobásu, ale pak taky občas hrajeme… Ne, zas tak hrozný to není, dokonce se nám daří i ty písničky připravit. A rozhodně si užíváme skvělé momenty. Moje kytaristy mám rozhodně ráda a jsem spokojená, že jsem je potkala a že jsme se dali dohromady. A taky mě to nutí cvičit na saxík a neustále se zlepšovat.

A taky jsem se začala zlepšovat na trombon, hraju na něj teď v jiném fanfáru (trochu « dospělejším ») a tak mě to dost motivuje, abych doma cvičila a učila se na něj. Někdy z toho i lezou docela příjemné věci, občas i noty, co chci opravdu zahrát :) V pondělí jsem si ho vzala poprvé na jam session a první dvě písničky (než se mi unavila pusa) jsem zahrála docela dobře…pak už mi to nešlo, tak jsem přešla na saxík a podala vcelku ucházející výkon. Jo saxík…ten dědeček, co jsem si ho koupila, je naprosto božíííí. Ten ZVUK, to je fakt bájo. Hrát na něj je naprosto nepopsatelný pocit. Teď ho mám v opravě (no jo, veterán), ale už se těším, až si pro něj koncem týdne sjedu a zas si zafoukám do historie.

Když koukám do kalendáře, tak toho je fakt hodně. Oslavy narozenin, koncerty, večírky, téměř pokaždé se to zvrhne v jednu velkou muzikální improvizaci. A dostávám spoustu SMSek, kde mě lidi zvou, ať si přijdu zahrát nebo je poslechnout hrát. Tenhle svět mě fakt baví. A taky mě těší, když mi po sólu jako jediné za celý večer zatleskají. Nebo když vidím, jak jsou všichni rádi, když se nám na dechy povede nějaká dobrá fráze a dáme té písničce smysl. Pak mi někteří říkají Královna dechů, to když něco pěkného vymyslím a ostatní se ke mně přidají. Nebo já k nim. Skvělý pocit.

No a v práci...krom toho Kataru dělám docela zajímavé projekty, pokračujeme na Brigádách v Grenoblu, dneska jsme to byli představit budoucím uživatelům a taky Big Architektovi, co to má celý pod palcem, a až na malé připomínky se to dost líbí (s přihlédnutí k tomu, že to musíme postavit za hodně levno, což se ale taky počítá). Jinak dny nějak plynou a pořád se něco děje a jsem za to ráda, ale když už se dostanu k tomu "nic nedělat", je to fakt zázrak. A to už jsem docela dlouho nikde nebyla, nikam nejela.

Pořád myslím na to, že právě "dneska večer" napíšu třeba o Lucemburku, dopíšu Indonésii, ukážu fotky z toho, jak jsme na chatě v létě zalejvali houby, aby do druhého dne víc vyrostly, nebo třeba jak jsme měli s The Essentials první koncert (no zrovna ten bych mohla zveřejnit, už se mi povedlo z kamaráda vytahat videa). Taky by tu byla Granada, Montpellier, Carcassonne, Mnichov, Nîmes, taky se blíží další Svátek světel a já jsem ještě nedotřídila fotky z loňska... No stydím se, ale co se dá holt dělat.

Všechno to mám napsané v seznamu a jednoho dne se k tomu snad dostanu. To až začnu žít jiný, více konvenční, život. Jen doufám, že to nepřijde moc rychle, zatím se mi tenhle opravdu líbí! :)