Zase neděle. Tak mám pocit, že to tady přejmenuju na nedělní týdeník, protože se z toho stává pravidlo, že v neděli večer vyprodukuju stránku keců a výmyslů, co se stalo a nebo se mohlo stát.
Dneska jsem šla trochu do sebe a povysávala měsíční vrstvu prachu v pokoji, zasadila a přesadila kytičky, douklidila kuchyň po Jonesově úklidu (kdy cca po měsíci umyl svoje nádobí) a poskládala vyprané prádlo. Taky jsem se stihla podívat na Metráčka a zavzpomínala na staré časy, kdy jsem ho viděla poprvé. Vzpomněla jsem si u toho na maminčinu pýchu, že se to točilo u nich na základce a že tam někde sedí v tělocvičně a fandí.
Užívám si, že se dělá teplo, celý odpoledne jsem měla otevřený okno a nasávám ten svěží jarní vzduch a těším se na léto!
Ani nevím, jak, ale přišla mi myšlenka na hru Neverhood, kterou jsem hrála kdysi dávno ještě na gymplu (tak v sekundě osmiletého) s Andrejkou a seděly jsme u toho nějaký dva tři tejdny každej den po škole. No a protože mám samozřejmě spoustu práce do školy a protože bych měla makat, tak jsem se jí rozhodla stáhnout. Dotáhlo se to někdy v úterý odpoledne. Dopoledne jsem začala čmárat nějaký nápady na atelier a odpoledne jsem chtěla jít přímo na nádraží ještě pro nějaké fotky a prohlídnout si, jestli je to možný to tak a tak udělat (ne, není :). Povedlo se mi ukecat Romaina, aby přijel do Lyonu a šel tam se mnou, že si pak dáme dobrou véču (no já ani jiný nedělám!). Vyrazili jsme na kole (myslím, že z toho měl obrovskej zážitek, že seděl na kole, a teď to bude vykládat aspoň dva měsíce, že se mnou jel tak dva kilometry na kole :).
Původní plán podvečera a večera byl ten, že já budu pracovat a Romain si bude číst, dáme si večeři a kouknem na film. Ale jelikož se stáhnul ten Neverhood, vše bylo najednou jinak. Začali jsme kolem šestý večer a skončili kolem jedný v noci. Naštěstí jsem první půlku znala a věděla, co s tím, jinak bychom nad tím seděli celou noc, protože i jen ta druhá půlka nám docela dala zabrat. V té hře je jen jeden JEDINÝ okamžik, kdy může Klayman zemřít...a to ten, kdy stojí před jámou, u které jsou nápisy jako: "Danger", "Don't jump into the drain" nebo "You will die!!!". Co myslíte, že Romain udělal? No tak jsem ho to nechala dohrát do stejný fáze a šla do kuchyně připravit salát.
Ve středu jsem splodila ještě několik čmáranic, předělala papírovej model, načež jsem dospěla k názoru, že se vrhnu do sketchupu na 3d maquette, protože jinak si to nikdy v hlavě nesrovnám, ta všechna patra a tak. Nakonec se to ukázalo jako docela dobrá konzultační pomůcka na pátek na projekt, a dokonce jsem z toho pak dokázala vytisknout něco, co se vzdáleně podobá půdorysům a řezům. Jen taková malá ukázka, jak jsem z toho sketchupování zblblá: koukala jsem se na fotky a prostředním kolečkem jsem se snažila změnit pohled tý fotky (= ovládání všech grafických programů).
Už jsem byla na své druhé hodině němčiny. Zážitek to byl, vám povím. Ale nejdřív se chci podělit o svou radost z toho, že za dveřmi je jaro a že když jsem ve čtvrtek v poledne vytáhla kolo před barák, abych jela do školky, jen jsem nasála do nosních dírek ten úplně skvěle vonící jarní vzduch, a celou cestu mi srdíčko plesalo z toho, jak je krásně. Dorazila jsem půl hodiny před začátkem kurzu, jak jsme se s paňčkou domluvily, tak jsem se naučila se představit, zeptat se na základní otázky a tak. Byla to sranda, protože jsem poprvý mluvila nahlas a docela mi přišlo, že to chápu. Jen mám problém se slovíčkama. Sice je fakt, že dost jich znám z češtiny a zbytek je angličtina, ale takhle obecně se to bohužel brát nedá. No, nějaký cvičení jsem stíhala dělat i s ostatníma a hodně užitečný mi přišlo (to, pro ostatní) opáčko (pro mě úvod do gramatiky ;) z nejčastějších chyb, co oni nadělali v psaném úkolu minulou hodinu. Večer jsem v tomto duchu napsala mamince dopis, svůj první dopis v němčině. Sama jsem čučela, co jsem všechno dokázala vyplodit. Schválně to přepíšu a dám opravit profce, abych věděla, jakej slovosled pro to používají Němci. Je to fakt ftipný, psát to ve fránině, tak tam možná ani neudělám chybu a napíšu to současným jazykem. Ale to by nebyla taková sranda, psát v jazyku, kterej ovládám!
Němčina končí ve čtyři, bazén otevírá v pět, takže jsem někde musela strávit tu hodinu. Potkala jsem Paula, jak sháněl třídu na svůj kurz matematiky, tak jsem ho tam šla na dvacet minut otravovat. Opravila jsem mu chybějící mínus v derivaci jedna lomeno iks na druhou, dostatečně ho vynervovala a šla se loudat po škole. Plavčo bylo fajn, po delší době, ale vydržela jsem jen půl hodiny, protože tam bylo děsně lidí a nebavilo mě se mezi nimi prodírat. Cestou dom bylo ještě světlo (!) a pořád se držel ten fajn jarní vzduch, tak jsem dorazila s přetrvávající dobrou náladou.
Jo, dlouho jsem neviděla Francouze provozovat svůj národní sport (asi tak dva týdny vzhledem k tomu, kde bydlím - na hlavním tahu všech prostestních a jiných pochodů), takže když jsem se cestou dom stavila v boulanžérce, byla ulice úplně prázdná. A za těch deset minut, co jsem byla vevnitř se to venku stihlo naplnit policajtama a taky průvodem zpívajícím o tom, že zámořská území mají taky nějaká práva (přesný důvod nevím a ani mě tak moc nezajímá).
K Jonesovi přišel zase Nicolas, jeho kámoš, tak jsem chvíli pobyla s nimi v pokoji (plném smradlavých cigaret), dala si trochu Heinekena, Nicolasovi jsem donesla plechovku Plzně a poslouchala jsem, jak se ti dva baví o tom, jak budou chodit sportovat. Jones si udělal předplatné do jednoho klubu a že bude aspoň dvakrát tejdně chodit posilovat a tak. Haha, to chci vidět, když znám svoje plnění předsevzetí, jako že se přestanu cpát sladkým a tak podobně. Jo a taky kvůli tomu přestal pít alkohol, když teď jako že bude sportovat. No to bude sranda! ;))
Páteční projekt byl docela v pohodě. Něco jsem si tam modelovala ve sketchupu, ve dvanáct jsem snědla oběd, co jsem si donesla (a zapomněla jsem ho tam, tak už jsem poprosila Paula, aby mi tam šel najít příbory a krabičku, protože mi přijde trochu zvláštní o tomhle psát veřejnej mejl, jako chodí neustále ztracené USB flešky), přitom přečetla trochu Ostravaka a vrhla se zpátky do práce. Celej den pražilo sluníčko a bylo hezky, ale já jsem ani nevylezla z baráku... Ale cestou dom bylo ještě teplo, takže jsem ani v sukni jen v těch nových Janiných silonkách nezmrzla.
Konzultace dopadla dobře, byla jsem pochválena, že postupuju dopředu a mám nový podněty a nápady, který ale budu muset někdy zrealizovat, až si k tomu sednu...hehe. Na večer jsem byla pozvaná ke Karlovi na večeři, že budou těstoviny s kuřetem, a ať prej s sebou vezmu Romaina, bude nás víc, nebudeme se bát vlka nic. Bylo to trochu kostrbatý, protože Karel přece jen s francouzštinou stále ještě bojuje, ale nakonec jsme si dobře pokecali.
S Romainem jsme se předběžně domluvili na půl sedmou u mě. Akorát, že jsem mu ve čtvrt volala, že jsem právě dokonzultovala a teprve vyrážím domů. Chtěla jsem se zrovna zdejchnout (tak v půl šesté), ale potkala jsem našeho Hlavního, a proč si nenechat říct další názor, čím víc, tím líp. Nerada bych, aby mi při obhajobách zase řekli, že je moje koncepce od začátku špatná...! Myslím, že se to ale nestane (no nebo v to aspoň vroucně doufám), protože se mi snaží ukázat, kde jsou rezervy a tak...při každé konzultaci mi ten projekt nejprve strhaj, než jim vysvětlím, o co se snažím :)
Romainovi otevřel Jones, kterýho ten zvonek probudil (pardon, nevolala jsem mu, protože mě nenapadlo, že v půl semdé večer bude ještě spát!), pustil ho dovnitř a já jsem přijela někdy k sedmé hodině, do trouby hodila upéct listové těsto s tvarohovou náplní (takže poslední tvaroh zpracován!) a vyrazili jsme na véču. Venku bylo nádherně teplíčko, fakt jsem to nechápala. Když jsme se vraceli o půlnoci dom, už takový vedro nebylo, ale pořád se to ještě dalo. Jupííí, já chci léto!
V pátek tedy Jones konečně umyl nádobí. A to jen proto, že jsem ho o to asi 5x požádala. A to se určité podezřele cinkající zvuky ozývaly z kuchyně už někdy ve středu (ale možná to bylo jen moje zbožné přání, co já vím...). Úklidu nebo vynesení odpadků se nedočkám, takže jsem dneska vyměkla a šla to vynést, protože už se další smetí vážně nikam nevešlo. Grrrh!
V sobotu jsme se vykopali z postele uz v osm ráno. Ne, že by se mi tak nechtělo spát, ale počasí 15°C a sluníčko přímo lákalo k výletu. Zašli jsme na trh pro salát a rajčata, udělali si do baťohu piknik a vyrazili na autobus číslo 70 do Neuville. Odtama jsme se vydali pěšky podél Saôny až do Trevoux, kde Romain bydlí. Byla to fakt super procházka, zašili jsme se na picňic hned u řeky, když jsme se vymotali z civilizace, veškerá auta daleko...no paráda. Sluníčko pařilo, že jsem na konci šla jen v tričku, kalhoty založený ke kolenům a stejně mi bylo vedro. Akorát jsem chytra krapet úpal, takže jsem na konci lehce nezvládala (a celej večer připomínala rajčátko). Ale stačilo se schovat do stínu za baráky, když už jsme konečně dopajdali do městečka, a bylo zase fajn. Maj tam krásný kostel, řekla bych, že to bude neorománský, jak v tom teďka jsem díky mé mémoire, spoustu naprosto rozkošných baráčků, celý je to v kopci, takže odtama mají úžasný výhled do celého kraje, na řeku....no moc pěkné městečko, fakt. Nebo vesnice? Haha, všimla jsem si, že se Romain označení vesnice brání asi tak podobně, jako Roztoči (Roztoky u Prahy, které navrhují, aby se spíše říkalo Praha u Roztok). Atmosférou i architekturou mi to hodně připomělo Kutnou Horu, jen v Čechách se tolik neholduje okenicím. Nechtělo se mi fotit, takže někdy jindy...stejně by ty fotky byly díky tomu sluníčku děsně přepálený.
Cestou jsme viděli, jak vytáhli z řeky utopence, pak jsme taky viděli nabouraný auto bez řidičáku (taková malá plastová krabice, co nejede víc jak 60 a není k ní potřeba řidičák) řízený nějakým skoro děckem, které moc nevědělo, jak se řídí, a pak taky zbytky po spáleným autu na zemi... Teda nevim, jestli je to bezpečný kraj... ;) Romain se fakt divil, co se to děje. Prej že je 24 hodin pryč a hned se z toho stane nebezpečné město!
Večer byl fajn, kecali jsme s jeho mámou a ségrou v kuchyni, u toho vařili (společná byla jen brkaše, každej si vařil, na co měl chuť, tomu moc nerozumím, ale budiž) a cítila jsem se tam fakt příjemně. My jsme s Romainem měli "boudin" - jitrnice (nebo jelito, nevim, tohle si nikdy nepamatuju, je to bez krup a z krve) s jablky a tou kaší. Mňáááááám! Po večeři byly ještě minidortíky, 15 různých, pro každého tři, mohla jsem si vybrat první... někdy to není od věci být návštěva. Nebylo to špatné...ale nějak zjišťuju, že ty český jsou stejně lepší. No nic naplat, nejlépe vařila maminka (teda tatínek, v našem případě).
Jak jsme byli z toho celodenního chození utahaní, tak jsme kouknuli akorát na druhý díl Kiriku a usnuli...ráno jsem byla opět nemilosrdně vytažena z postele v jedenáct, protože Romain jel se svojí sestrou k tátovi na oběd a slavit babiččiny narozeniny na 12tou. A mě jel ve 12,10 vlak z Villefranche, takže jsme měli co dělat, abych ho stihla (dá se vydedukovat, že oni na obědě ve 12 ještě nebyli...hehe). Ještě mlask mlask a papá, šup do vlaku. Tam jsem poslouchala hudbu a koukala, jak se nějaký děcko od totálně zahalený ženský (a nepřišla mi ani jako arabka) snaží lézt po všech spolucestujících, nebo jak se snaží rozmlátit tatínkovi telefon a podobně. No, ač se na mě všechny děti vždycky smějou (nechápu, čím je tak zajímám?!?), tak doufám, že se o nějakýho takovýho haranta eště pár let nebudu muset starat!
Doma jsem se vrhla do úklidu a konečně vydrhla zeď na chodbě u schodiště, na které se nějakým záhadným způsobem po celý rok objevují nové a nové fleky od kola....čím to asi bude? Vysála jsem si v pokoji, ale to už jsem vlastně psala, takže se od té doby nic nového nestalo. Snad jen, že jsem si konečně zabalila kufr s sebou do Londýna, protože zejtra ráno letíme se školou na pět dní na výlet po architektuře. Což znamená, že pádím spát, protože jinak se v těch šest z postele nevyhrabu! A bude to chtít hodně kafe, jak vidím. Další zprávy zase za týden, až se vrátím.
Načtenou!
1 máma máma | E-mail | 4. března 2009 v 22:19 | Reagovat
OdpovědětVymazatkontrola, četla jsem máma